Manual

Výstavy Lukáše Machalického lze číst jako eseje, které mimoslovně komentují nebo se tematicky vyrovnávají s rozličnými společenskými fenomény, aniž bychom byli jako diváci konfrontováni s jasně vyslovenou tezí. Pokaždé zaujmou formální, instalační i architektonickou čistotou a zdánlivě vylučují jakoukoliv živelnost nebo nahodilost. Odchylky, balancování, dvojakost a systémy, které selhávají, naopak vědomě představují v aktuální práci tohoto autora klíčovou roli (Raut, Galerie Die Aktualität des Schönen…, Liberec, 2013). Lukáš Machalický poslední dobou rovněž pozoruhodným způsobem poukazuje na dvě protichůdné sféry, na jejich vzájemný střet plodící své důsledky, na výkonnou manuální činnost a na intelektuální práci například kurátorské povahy (Profi a Hobby, Zóna v pohybu, DOX, Praha, 2014).
Titul výstavy, kterou Lukáš vytvořil pro Galerii 35M2 úzce souvisí s fenoménem návodu a rukodělnosti. Návodem je míněno pomocné a selhávající médium, s nímž má zkušenost téměř každý. Rukodělnost zase nemusí reprezentovat pouze autorskou výjimečnost nebo nadřazenou uměleckou bravuru, ale také nosič tradičních hodnot, jakými jsou volnost, soběstačnost nebo sociální interaktivita. Struktura Manualu má podobu předmětů rozmístěných v absurdním řádu – školní pravítka, stavební laser, profesionální magnetické vodováhy. Předměty vytváří dočasnou plastiku, která se ještě více zakřivuje v zrcadlech – typizovaných prodejních vzorkách označených reálnou prodejní cenou. Měřícím nástrojům je ponechána jejich aktivní funkce měření a zaměřování, zrcadlům funkce pouhého odrazu.
Paprsek laseru prochází otvorem ve zdi oddělující dvě místnosti, signál se odráží v zrcadle a putuje s nepatrnou odchylkou zpět do svého zdroje. Řada různě dlouhých pravítek poukazuje na rozpínavý rozměr ignorující sádrokartonovou vestavbu a křížící se vodováhy samolibě demonstrují jakousi instalační akrobacii. Měřidla zviditelňují stavební danosti galerie, výrazně se tak proměňují její prostorové kvality a děje se tak minimálním zásahem. Panuje zde jistý pragmatický humor, extrémní zjednodušení výtvarného jazyka, lhostejnost k objektu skulpturální povahy a vylučuje se materiálová a tvarová zaměnitelnost. Prvotním předmětem této instalace ale zůstává především konkrétní galerijní architektura s její konvenční a přijímanou hierarchickou koncepcí, kde je privilegovaný horizont, jehož umístění určuje možnosti pohybu nebo zorné pole diváckého pohledu.

Michal Pěchouček