Reportáže

Námestie slobody

Poľský umelec Paweł Althamer (1967) sa podujal odkliať ideologicky zaťažený priestor Námestia slobody v Bratislave čistou detskou energiou. Rozhodol sa vytvoriť veľké detské pieskovisko z nefunkčnej fontány Družba. Cieľom projektu je stretnutie a komunikačné prepojenie detí školského a predškolského veku prostredníctvom hry v piesku, kreslenia a spoločného čítania knihy Janusza Korczaka Kráľ Maťko Prvý.
Stretnutie ako slávnosť detí a dospelých, by malo na námestí navodzovať oslobodzujúcu atmosféru. Dospelí sa v Althamerovom ponímaní inšpirovanom knihou Kráľ Maťko Prvý stanú „sluhami“ detí.
Udalosť Pawła Althamera prináša do Bratislavy nový rozmer umenia vo verejnom priestore a zároveň vťahuje okoloidúcich k participácii na hre s deťmi.
Projekt Námestie slobody je prvým dielom, ktoré Verejný podstavec realizuje vrámci širšie koncipovanej Dočasnej autonómnej zóny umenia – projekt BOD 0.

umělciPawel Althamer
kurátorTomáš Džadoň, Michal Moravčík, Martin Piaček, Dalibor Bača
místo_Neurčené místo
tagy
účinkujícíTomáš Džadoň, Michal Moravčík, Pawel Althamer, Zbyňo Džadoň
kameraJana Kapelová
zvukJana Kapelová
střihJana Kapelová
interviewTomáš Džadoň, Michal Moravčík
překladKwiatkowska Magdalena Natalia
kategorieReportáže
publikováno15. 8. 2014
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Námestie slobody
Výstava Jana Pfeiffera zkoumá, jak architektura a urbánní prostory uchovávají energii a myšlenky, které do nich byly vtištěny, a sleduje autorovu cestu od osobních zážitků k obecným symbolům. Pomocí černobílých fotografií a modelů intuitivně propojuje vzdálené prvky – od plamene v Ramaláhu po korunu Staroměstské mostecké věže – do poetické konstrukce o architektonických "zřídlech".
Přednáška se zabývá vývojem masového palestinského vysídlení jako válečné zbraně, nástroje budování státu a nástroje pro prosazování vizí imperiálního internacionalismu. Sleduje, jak se Palestina stala místem pro rozvoj specifického moderního režimu uprchlictví zaměřeného na dekoloniální zadržování – proces, který probíhá až do současnosti.
Video chápe autor jako součást dekolonizačního procesu v rámci historie československé kinematografie. Jeho konceptuální metoda práce je založena na dekonstrukci a reinterpretaci původních scén z československých filmů Křik (Jaromil Jireš, 1963), Jak básníci přichází o iluze (Dušan Klein, 1984) a Dědictví aneb Kurvahošigutntag (Věra Chytilová, 1992). Ve všech vystupují stereotypně zachycené černošské postavy.
Více-než-oceánská perspektiva je spekulací o vnímání, emocích, inteligenci a schopnosti jednat. Přináší s sebou příliv dekoloniálního myšlení, posthumanismu, materiálního feminismu, queer ekologií, mediální teorie a spirituality, které se v této vlně prolínají skrze mezioborovou estetiku a environmentální spravedlnost.