Obětování vnitřku

Název výstavy je parafrází teologického termínu „obětování rozumu“ (sacrificium intellectus), který ve svém spise Psychologische Typen používá C. G. Jung. 

Právě odkaz k jungovské psychologii a jejímu významu pro vizuální umění je důležitým momentem pro Dominika Hejtmánka. Je zde totiž vyjádřena jistá neortodoxní vazba jeho aktuální výstavy k surrealismu. Jde ale o inspiraci velmi nenápadnou a přímo k ní formálně odkazuje pouze použitá technika koláže. Ta je ovšem zcela současná – digitální. V nehmotném virtuálním studiu „vyřezává a slepuje“ fragmenty (ne)skutečných věcí.

Dominik Hejtmánek s prostorem galerie jako celkem pracuje velkoryse za použití velkoformátových tisků a s přesvědčením, že výstava má fungovat jako jeden organismus, nikoli jako zastavení před jednotlivými díly. Pouští se do hry na hranici reality a fikce a mate tak diváka. Jeho hlavním prostředkem je iluze prostoru – jistého objemu, vnitřku. Dojem prostorovosti, který má divák z určité vzdálenosti nebo úhlu, je ale vždy klamem vyvolaným plošnými fotografiemi. Žádný vnitřek tu není, rozum je oklamán. Jediným skutečně prostorovým prvkem je linie zvýrazňující obrys čelní stěny první místnosti. Tato nenápadná linka ale naopak působí zcela ploše. Reaguje na specifický rys konkrétního prostoru (stejně jako trojice koláží v téže místnosti, které opisují velikost dveří) a současně se dotýká momentu dokumentace a reprodukce uměleckého díla, protože na fotografii bude tato intervence (kromě detailního záběru) působit vždy neprostorově a je tedy de facto nedokumentovatelná.

Protiváhu „konstruktivistickým“ sestavám v první části galerie tvoří „organičtější“ uskupení bujících kruhů v druhé části. Zatímco ty z dálky působí prostorově, z blízka rozeznáváme jejich pravou podstatu – multiplikovaný obraz sochy obří koule. Zřejmě nejtajemnější je ale fotografie výpusti nádrže. Jedná se sice o nemanipulovaný záběr, černá díra na vodní ploše ale působí zcela nereálně. Tento dojem je samozřejmě posílen celkovým klamavým dojmem z výstavy a divák si tak uvědomuje, jak je jeho „racionální“ percepce ovlivňována a zkreslována celkovým kontextem. Člověk se musí podívat do „vnitřku svojí hlavy“, sídla rozumu, a objevit, že i tam je „černá díra“, která nezřídka polyká fakta a posiluje klamná zdání. Právě (sebe)klam má ale podstatnou roli pro imaginaci, která je koneckonců stěžejní pro uměleckou tvořivost.

Tereza Jindrová