Reportáže

Oni

Čím déle se díváme na pohybující se kostky ve 3D animacích Viléma Nováka (1981), tím silnější máme dojem, že vědomě jednají a vzájemně komunikují. Je to ale jako pozorovat příslušníky cizího kmene. Odezíráme z pohybů a gest, už už si myslíme, že jsme porozuměli, a vzápětí zase tápeme. Novákovy animace jsou paralelní realitou otřásající jistotami té naší.

umělciVilém Novák
kurátorJiří Ptáček
místofotograf gallery
tagy
účinkujícíVilém Novák
kameraJan Vidlička
zvukJan Vidlička
střihJan Vidlička
interviewJan Vidlička
překladAdéla Dörnerová
kategorieReportáže
publikováno17. 6. 2013
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Oni
Andresson si hraje s rigidností jazyka akademického světa, který používá s nadsázkou a promítá s žoviálním přednesem plným sexuálního harašení a misogynních poznámek. Autorka nabourává naše hranice – tak jako nabourává hranice sexuálních podtextů a skrytých projevů ve způsobu komunikace maskulinního pop světa. Intuitivně řadí s určitou obscénností sobě podobné vizuální klíče, které jsou protikladem dvou světů.
Josef Holý se věnuje tématům informační války, dezinformací a vlivu algoritmů technologických gigantů na náš život. Jak jsou a byla tato témata reflektována mezi umělci a umělkyněmi, kteří pracují s pohyblivým obrazem? Zobrazování umělé inteligence nebo umělého člověka má v historii vizuálního umění poměrně pevné místo a pojí se s mnoha etickými otázkami, které nás dnes reálně dostihly.
Většina lidí si akademickou práci představí jako těžkopádné stoupání po strmém schodišti slonovinové věže. Má své jasné hierarchie, formální uspořádání a psaná i nepsaná pravidla. Vyžaduje preciznost, odstup a píli. To vše je často pravda a někdy i nutnost. Málokdo si proto zpravidla myslí, že by teorie byla strhující nebo napínavá. Práce Kateřiny Svatoňové nám však ukazuje, že teorie je především dobrodružství.