Jonáš Richter dlouhodobě pracuje v bodě schizmatu lidského mluvení: používá napětí mezi obsahem slov a emocí promluvy na slovech nezávislé. Vyhledává střety lineárnosti narativu s průběžností dojmu, kritické analýzy s unášením v pocitech, struktury jazyka s váhou hlasu.
Jeho médiem je nahrávka. Začíná u zájmu o text, ale operuje v momentě, kdy text kolabuje: adresát přestane „dávat pozor“, nicméně stále poslouchá. V tomto okamžiku je zásadní, kdo mluví a jak se „stal sebou“.
Výstava Štěstí není pro každýho je pohledem na fenomén self-help návodů resuscitující mýtus o silném, mužném jedinci, který svůj život pevně drží ve svých rukou.
Při jistém zaostření však vidíme osamělého muže v rozpacích. Z konstruovanosti situace – asynchronizace a popření zdrojového obrazu a zvuku, váhavá a zároveň umanutá dikce mluvčího – můžeme hádat, že jde o hru s autenticitou, že jsme svědky předvádění role, plnění úkolu, vžívání se do stavu suveréna.
Mluvčí dodržuje syntaxi, argumentuje, správně intonuje. Jsou to ale jeho slova? Čí pravdu nakonec slyšíme? Zcizení eskaluje ve chvílích, kdy se pod vlastním mluvením začínají objevovat meditativně znějící ambientní plochy. Jako bychom najednou přeostřili. Záběr pak můžeme číst jako pohled na abstrahovaný znak v (politickém) poli, figuru ve vztahu k pozadí. „Svět“, se kterým se mluvčí vyrovnává, se připomíná v reálných zvucích přírody nebo předměstí.
Při úplném rozmazání se slova i obraz emancipují od svého zdroje a implodují. Zbývají jen fleky, kázání o zápase zní dutě a protagonista se sám nad sebou vznáší jako zdvižený prst. Hra na muže se jeví temnější než na začátku, pole je nepřehledné, hraje se o rychlost a podle cizích pravidel. „Začít u sebe“ zní najednou směšně, protože „skončit u sebe“ je trapně blízko.
