Profily

Petr Dub

Malba. Obraz. Objekt. Reliéf. Instalace. Materiál. Prostor. Vztahy. Tvar. Ne/hranice. Pevné nebo měkké. Vertikála, horizontála, dostřednost. Barva, nebarva. Stín. Tah, ale ne gesto? Odstíny. Chvění? Členění. Povrch, hloubka. Ostrov. Lesk jako povrch? Tažení, tahání. Jakoby se něco chystalo následovat, vystoupit na připravený piedestal. Tíha. Varianty. Vzácnost. Rození. Těhotný obraz. Vetřelec. Nádory. Neexistuje správný úhel pohledu, více možností. Líc i rub. Přitažlivost. Skvrna. Světlo. Chtění ruky. Vrásnění, geologie, ale. Kruh. Místo. Zhoupnutí. Kosti. Ztenčování a narůstání. Slast.

Dva obrazy Petra Duba, o nichž se chci ještě zmínit jsou oba modré. Jeden představuje podle mého názoru ostrov, místo – ve smyslu privilegovaného prostoru, ve kterém žije subjekt a tělo. Druhý se skládá ze dvou částí: z tahu, cesty, pohybu a z jeho rámu, který se od cesty liší hmotnou povahou. Hmota zde spočívá, kdežto cesta se jen pohybuje jako vektor, který se teprve může naplnit, vyplnit konkrétním tělem. Ostrov má naproti tomu již svou geologii a geografii, dokonce i skrytá a odvrácená místa, zadní strany, přehyby. Tyto dva principy malby se zásadně liší, oba prozkoumávají možnosti. Malba jakožto ostrov vytváří pro diváka místo spočinutí, podpírá jej svými reliéfními a hmotnými stupni. Malba jakožto cesta přesahuje za své hranice, zve do dálek. Slovy Aloise Riegla by se jednalo o opozitum haptického a optického principu v dějinách malířství. Opozitum je však tradiční západní ontologický konstrukt. Jazykový konstrukt. Ale zde nejde o jazyk. Jde o obraz, ještě navíc o malířský obraz. Obraz nevzniká diferencemi (což neznamená, že kontrasty jsou bezvýznamné), ale hnětením, pronikáním. Tradiční princip kresby (akademické) nepředstavuje v žádném případě princip malby. Malba nestanovuje hranice, ale zemi a pohyb. Nemůže být abstraktní ve filosofickém smyslu. Je něčím víc: milenkou (se všemi jejími rozmary, lákáním i odmítáním).

Václav Hájek

umělciPetr Dub
místo_Neurčené město
tagy
účinkujícíPetr Dub, Václav Hájek
kameraRadim Labuda
zvukRadim Labuda
střihRadim Labuda
interviewVáclav Hájek, Radim Labuda
překladAdéla Dörnerová
kategorieProfily
publikováno25. 11. 2015
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Petr Dub
Ve zde promítané akci pracoval Jiří Černický s působením tepla a motivem zrcadlení. Žehličku – „ženský“ nástroj dotýkající se intimních svršků, ale zároveň „mužský“, neosobní stroj – použil jako zrcadlo i štětec. Poté se vzdálil od kamery na místo, kde vznikla díky teplotní inverzi fata morgána. Znovu zapojil své „industriální toaletní zrcadlo“ a jeho prostřednictvím vysílal vzkazy směrem ke kameře.
Většina děl vznikla přímo pro výstavní prostory a je výsledkem spolupráce obou autorek, které spojuje téma vztahu k přírodě materializované v práci s organickým tvaroslovím někdy pichlavým, jindy měkce vstřebávajícím.
Václav Girsa žije na samotě v lese, ale ateliér má také v Praze. Jeho tvorbu umění prostupuje hospodaření v zahradě, lese, na pastvině a starost o zvířata. Výstavu „Příjezd“ lze chápat ani ne tak jako příchod na místo, ale spíše jako návrat do systému vzájemných vztahů mezi jednotlivci, objekty, přírodou a ujištění o hlubším pochopení soužití v našem společném ekosystému.