Reportáže

Pohyb-Zvuk-Prostor

Počtvrté se společně s Magdalénou Manderlovou, Michalem Kindernayem a kolektivem Bludný kámen vracíme do prostředí Kozmických ptačích luk. Tento dlouhodobý projekt naslouchá proměnám zvukových krajin řeky Opavy a jejích živých niv. Záplavová území – jejich přítomnost, ztráta i pomalé mizení – se po ničivých povodních roku 2024 znovu stávají naléhavým tématem. Kozmické louky, jedna z posledních dvou záplavových oblastí na Opavici, tu stojí jako křehká paměť vody i svědectví o krajině, které umí dýchat spolu s řekou.

(Ne)festivalu předcházelo týdenní sympozium umělců a umělkyň, během něhož vznikala díla v úzkém vztahu k dané lokalitě. K programu letos přibyly nové spolupráce. Berlínský umělec Udo Noll sestavil autonomní mikrofon, který byl trvale umístěn na loukách k 24 hodinovému poslechu, monitorování a sběru dat o ptactvu. Dvojice Claudia van Hasselt & Nicolas Wiese se připojila se svým dlouhodobým uměleckým výzkumem o řece Odře. 

Samotný festival je koncipován jako sled na sebe navazujících událostí — od participativních poslechových cvičení, přes koncerty až po performance, které propojují publikum s místem a jeho zvukovou krajinou.

 

umělciPeter Cusack, Magdaléna Manderlová, Martina Weber, Ian Mikyska, Udo Noll, Claudia Von Hasselt & Nicolas Wiese, Kasha Potrohosh, Michal Kindernay
kurátorMagdaléna Manderlová, Michal Kindernay
místoKozmické ptačí louky
tagy
účinkujícíMagdaléna Manderlová, Michal Kindernay
kameraDavid Přílučík
zvukDavid Přílučík
střihDavid Přílučík
interviewDavid Přílučík
kategorieReportáže
publikováno7. 11. 2025
délka0:13:06
jazykČesky
embedlink icon
arrow down
související
Pohyb-Zvuk-Prostor
Téma výstavy reaguje na situaci, kterou všichni se zkušeností těsné vazby s další osobou velmi dobře známe. Hlavní pozornost zde získávají každodenní maličkosti, které mohou vzájemný vztah pomoci zocelit nebo naopak začít rozvracet. Záleží, jaký přístup k řešení zvolíme.
Slunce se netočí kolem Země, a Země se netočí kolem lidstva, hierarchie se rozpadá a všechno je najednou stejně důležité. Hledáme cesty dál, ven z katastrof a pastí, do kterých se člověk dostal, hledáme svoji skutečnou roli, pozici v ekosystému, pokud ještě nějaká je, jaká byla a jak se nutně mění. Hledáme cesty, jak se z role lidstva jako nemoci, jako parazita, stát zase hodnotnou součástí celku, spojit se, navázat kontakt. Naslouchat znamená možnost porozumět, přijmout.
Jakou budoucnost můžeme spoluutvářet s rostlinami? Od koloniální těžby k obnově a péči, od vědecké taxonomie k příbuzenství — svět rostlin odedávna formuje samotné základy lidského života.
Instalace Smazat hranice času je příkladem eklektického míchání významů a symbolů, stejně jako aktualizování tradičních technik a praxí. Lyrická abstrakce Evy Brodské, citace nebo parafráze lidových zvyků Lucie Králíkové, smysl pro detail i celek a roztřepené konce Dany Balážové, jakož i bytostné propojení s krajinou Petra Švolby spolu mluví jednou řečí.
Jak je patrné, téma životního prostředí a ekologie v umění se s čím dál větší intenzitou stává vědomě politickým rozhodnutím, které ovlivňuje to, jaké umění tvoříme, jak jej vyučujeme, jak o něm mluvíme či jak jej prezentujeme. Umělecká tvorba se prolíná s kulturním provozem, ten zase s aktivismem a naopak, čím dál více je akcentován kontext, použitý materiál i finanční zdroje.