Reportáže

Pomalé fotografie Dušana Skaly a Jana Freiberga

Venkov na výstavě Jana Freiberga a Dušana Skaly není teritorium, ani komplex sociálních vazeb. Znamená ocitnout se „venku“ a procitnout do časoprostoru, v němž je člověk více sám se sebou. Být o samotě je nejintimnější zkušeností člověka. Když je člověk sám, klade si úplně jiné cíle, než když je nucen, aby něco prokazoval ostatním. Tuto samotu chápejme jako samotu od umění nebo samotu s uměním. Jan Freiberg ji prožil během několik let strávených v Klenové na Klatovsku. Dušan Skala za ní odešel do obce Zahrádka u Nepomuku. Oba v jistém okamžiku rezignovali na vlastní tvorbu. A oba se nyní vracejí společnou výstavou fotografií. Kvůli porozumění rytmu vnitřního venkova. Freiberg oprášil starší snímky. Dušan Skala se kvůli ní fotografoval. Na venkově mnohem více času věnujeme pozorování dýmu z cigarety.

artistsDušan Skala, Jan Freiberg
curatorsJiří Ptáček
placefotograf gallery
tags
castJan Freiberg, Jiří Ptáček
cameraJiří Havlíček
soundJiří Havlíček
editingJiří Havlíček
interviewJiří Havlíček
categoryReportáže
published27. 4. 2014
languageČesky / English
embedlink icon
arrow down
related
Pomalé fotografie Dušana Skaly a Jana Freiberga
Randal Plunkett představuje jedinečný přístup k obnově divoké krajiny, nazvaný V-wilding. Ten kombinuje ekologické principy s veganskou filozofií a nabízí model udržitelné obnovy přírodních stanovišť. Dalibor Dostál se vedle toho zaměřil na návrat velkých kopytníků jako způsob obnovy biologické rozmanitosti, která dnes mizí bezprecedentní rychlostí.
Město a divočina se zabývá tématem divočiny v rámci městského prostředí: kde ji najít, jaké nástroje využít k její tvorbě a jak ji zachovat. Martin Schmitz uvádí, že divočina může být neplánovaný, spontánní a překvapivý prvek městské krajiny. Přežití městského parku se zaměřuje na zelené veřejné prostory a jejich transformaci v důsledku pandemie covid-19. Hlavními tématy jsou udržitelnost historických tradic a zvyklostí v parcích, a zabývá se také hledáním divočiny ve městě.
Skrze umělecký jazyk nachází umělkyně možnosti, jak se zbavit strachu z budoucnosti a zkusit se nebát konat, a to dohromady v propojení s dalšími, i mimolidskými bytostmi. Jelikož pozdě je, ale stále jsme tu spolu a stále je co dělat pro to, aby nebylo ještě hůř.
Mezinárodní výstava Beyond the Sound představuje současný přístup ke specifické a živé umělecké oblasti zvukového umění. Na zvuk nahlíží nikoliv jako na samostatnou estetickou formu, ale jako na médium sloužící k průzkumu a vyjevování zrakem mnohdy nepoznatelných jevů.
Obě autorky ve své tvorbě pracují s fikčními světy (zdánlivě) nezasaženými člověkem, které slouží jako místa romantizovaného úniku před realitou chaotické současnosti. Namísto kýženého rozjímání vyvolávají scenérie nedotčeného světa přírody téměř až znepokojující pocit stálosti a mrtvosti.