Reportáže

Representation and Reality

Výstava Zobrazení a skutečnost prezentuje práce mladých autorek Gretty Louw a Vanessy May. Internet,  performance a nová média jsou výchozím bodem pro tvorbu Gretty Louw, zatímco sochařka Vannesa  May se soustředí na klasické formy.  Výstava spojuje rozdílná média, která se však shodně vztahují ke společné strategii zobrazovaní.  Vanessa May používá ve své tvorbě orla jako zatížený symbol. V Německu je orel státním znakem, stejně  jako v dalších zemích i zde ztělesňuje sílu. Autorka tím samozřejmě naráží na národní myšlení k dané  národní příslušnosti. Jeho vyjmutí z národního kontextu a drobný posun do prostoru nabývá na dalších významech, které diváka pobízejí k rozličným  dotazům.  Také  Gretta Louw činí vizuální strategie viditelnými. Ve svých pracích boří představy velkých podniků, které prezentují Internet jako „cloud“, počítače jako nehmotný svět odvrácený od duševního skutečnosti. Její instalace poukazují na to, že digitální svět je hmotný prostor  výpočetních středisek, kabelů a znečištění životního prostředí.
 Gretta Louw(1981) se narodila v Jižní Africe, vyrůstala v Austrálii a v současné době žije v Mnichově.  Vystudovaná psycholožka zkoumá internet jako současný fenomén, který má velký potenciál uskutečňovat sociální změny.
 Vanessa May(1985) pochází z Wormsu, nyní studuje na Akademii výtvarných umění v Karlsruhe v ateliéru Daniela Rotha. Pracuje převážně s médiem sochy a instalace. 

Benedikt Stegmayer
kurátor, Stadtgalerie Mannheim

umělciVanessa May, Gretta Louw
kurátorBenedikt Stegmayer
místoGalerie AVU
tagy
účinkujícíBenedikt Stegmayer
kameraGiulio Zannol
zvukGiulio Zannol
střihGiulio Zannol
interviewGiulio Zannol
kategorieReportáže
publikováno11. 9. 2015
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Representation and Reality
Komu všemu by galerie měly být přístupné a nejsou? Jsou tu pro rodiče s malými dětmi a jiné pečující osoby? Jsou tu pro děti, nemocné či jinak handicapované? Chovají se galerie k umělcům a umělkyním, jejichž práci prezentují, férově? Proč jsou produkční výstav, na rozdíl od kurátorů a umělců, neviditelné? Mohou se lidé pracující ve sféře současného umění vyhnout (sebe-)vykořisťování, (sebe-)prekarizaci?
Vycházeje z toho, jak se pod vlivem globálního kapitalismu mění práce a jakou roli hraje ženské dělnictvo, osvojuje si film „Některé ženy, jiné ženy a všichni ti zahořklí pivaři“ (2014, Rehana Zaman) kontroverzním a provokativním způsobem konvence britské telenovely, které prokládá dokumentárním záznamem setkání migrujících žen ve Velké Británii v nezávislé organizaci Justice for Domestic Workers (Spravedlnost pro pracující v domácnostech) v Leedsu.
V tvorbě Šimkové se její vlastní nejisté společenské postavení a prekarita stává východiskem tvorby jako společenský symptom, který zkoumá skrze obraz, performance nebo skrze kolektivní instalace a různé institucionální intervence.
Jak zařídit, aby každý a každá mohli mít své místo, kde mohou svobodně říci, co cítí, co zažívají a co si přejí? Může to zatím znít jako fikce, jako obrázek z utopické kulturní civilizace. Ale dá se říct, že taková výstavní instituce zároveň neexistuje a zároveň existuje.