Reportáže

Mrtvé maso

Téma výstavy krouží kolem smrti a umírání, ale vybrané práce se těchto otázek nedotýkají přímo, zaměřují se spíše na svůj vnitřní pohyb a rytmus, který je svébytnou metaforou života, ale také na vzájemná spojení zdůrazňující napětí mezi etikou a estetikou a obsahem, který evokují, a formálními experimenty. Předmětem zájmu se stala především smrt v jejím materiálním rozměru, chápaná jako součást lidského bytí, zbavená patosu a sentimentu, velkých slov a klasických toposů, kterou současný diskurs zamlčuje a soustavně vylučuje z hlavních narací.

V éře konce dějin a s ním spojeným koncem člověka, není, jak psal Milan Kundera, „posledním brutálním střetem konfrontace se společností, státem a politikou, ale s fyziologickou podstatou člověka.“ Právě k této materiálnosti a k jejímu vyhasínání odkazují zvolené práce i sám koncept výstavy, který obnažuje oscilaci mezi subjektivností a objektivností, a zároveň se dotýká hranic, kde se jedno stýká s druhým tak, že je od sebe nelze odlišit.
Vznik tohoto projektu inspiroval text Jeana Baudrillarda, Politická ekonomie smrti, kde je umírání reflektováno z perspektivy materialistického racionalismu vepsaného do politických a ekonomických strategií současnosti. Baudrillard definuje život jako proces akumulace a smrt jako svébytný termín splatnosti. Upozorňuje na to, že vyloučení smrti a pokus o její oddělení od života je ve své podstatě fantazmatem, předem odsuzujícím celý plán k neúspěchu. Paradoxně je touha vyloučit smrt akumulováním života – jako určité pozitivní hodnoty – nerozlučně spjata s účastí na „ekvivalentní produkci smrti.“ To přináší „onu absolutní unikátnost času, jíž je smrt.“
Jednotlivé práce budou nainstalovány tak, aby tento mechanismus odrážely. Zrcadlí v sobě instinktivní potřebu hromadění života, pro niž, tváří v tvář úpadku symbolických idejí, odsouvajících nebo znevažujících umírání, se smrt stala skutečným objektem touhy. Scénář výstavy na kontrastu „tíhy“ zaznamenané skutečnosti a s ní sousedící „lehčí“, v tomto kontextu ironicky zabarvené reflexe formy a asociací spojených s pomíjením, zároveň zdůrazňuje hru dvou freudovských pudů, v níž se smrt stává konečným cílem každé existence.

umělciWojciech Zamiara, Artur Zmijewski, Teresa Tyszkiewicz, Igor Krenz, Kwiekulik, Norman Leto, Alicja Żebrowska
kurátorAnia Batko
místoKarlin Studios
tagy
účinkujícíAnia Batko
kameraRadim Labuda
zvukRadim Labuda
střihRadim Labuda
interviewRadim Labuda
kategorieReportáže
publikováno24. 6. 2015
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Mrtvé maso
Vycházeje z toho, jak se pod vlivem globálního kapitalismu mění práce a jakou roli hraje ženské dělnictvo, osvojuje si film „Některé ženy, jiné ženy a všichni ti zahořklí pivaři“ (2014, Rehana Zaman) kontroverzním a provokativním způsobem konvence britské telenovely, které prokládá dokumentárním záznamem setkání migrujících žen ve Velké Británii v nezávislé organizaci Justice for Domestic Workers (Spravedlnost pro pracující v domácnostech) v Leedsu.
Komu všemu by galerie měly být přístupné a nejsou? Jsou tu pro rodiče s malými dětmi a jiné pečující osoby? Jsou tu pro děti, nemocné či jinak handicapované? Chovají se galerie k umělcům a umělkyním, jejichž práci prezentují, férově? Proč jsou produkční výstav, na rozdíl od kurátorů a umělců, neviditelné? Mohou se lidé pracující ve sféře současného umění vyhnout (sebe-)vykořisťování, (sebe-)prekarizaci?