Reportáže

Roger Hiorns

Roger Hiorns (1975 v Birminghamu) patří k výrazným představitelům mladé generace mezinárodní umělecké scény. V roce 2009 byl nominován na Turner Prize za silně emocionální instalaci Seizure (Obsazení). Stěny londýnského bytu nechal pokrýt krystaly modré skalice a vysloužil si tím označení „alchymista“. Těžištěm jeho aktuální pražské výstavy jsou nejen sochařské instalace kombinující průmyslové objekty s elementem ohně a pózováním nahých mladíků, ale kupříkladu i na prach rozdrcený vojenský letecký motor nebo kostelní oltář. Nová instalace Beings (Bytosti), sestává z přibližně dvou set mutantů – objektů z plastových součástek starých automobilů, levitujících ve skupinách a zlověstně chrlících pěnu. Hiorns stále pracuje s emocemi návštěvníka, ideologická složka jeho prací, mapující odvrácené stránky pokroku a sebestřednosti západní civilizace, však postupně nabývá na důležitosti. Výklad jeho děl je silně ambivalentní a do popředí se dostává tematizace propasti mezi tím, co vidíme na povrchu, a co se o původu nebo pozadí vystavených děl dozvíme. Hiorns se z alchymisty stává enfant terrible zpohodlnělé společnosti. Jeho díla můžeme stejně tak odmítnout, protože jsou nám „nepohodlná“, jako milovat kvůli jejich touze po pravdě.

umělciRoger Hiorns
kurátorDavid Korecký
místoGalerie Rudolfinum
tagy
účinkujícíRoger Hiorns
kameraJan Vidlička
zvukJan Vidlička
střihJan Vidlička
interviewJan Vidlička
kategorieReportáže
publikováno9. 6. 2015
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Roger Hiorns
Vystavená díla pracují na formální rovině s prvky zmnožení, modulárnosti, seriálního řazení a současně se strategiemi citace a apropriace, zejména ve vztahu k architektonickým formám. Symbolicky spojujícím prvkem výstavy bude motiv stavebního obkladu, dlaždice, respektive keramické kachličky, který se shodně v tvorbě všech tří oslovených autorů/autorek opakovaně vyskytuje.
Objekty představují kovové konstrukce rozmanitých tvarů vypletené přízemi, které autorky ručně odbarvovaly různými druhy čaje. 
Využívají přitom způsoby tkaní nebo drhání, což jsou mimochodem techniky, jež má většina z nás v povědomí především jako polozapomenuté řemeslné praktiky. Toto jejich zaměření odpovídá zvýšenému zájmu současných umělkyň a umělců o materiály a technologie jako je textil, keramika nebo sklo, jež byly dlouho stranou zájmu. Julia a Barbora se každopádně zabývají textilem bez zjevné retro nostalgie, k níž by mohla svádět.
Nejen, že jsme s těly (sloupy, figurami, černými tvory) konfrontování jako s vnějškem, který se nabízí naší smyslové zkušenosti. Jak u Kryštofa, tak u Anetty a Aleksandry je zároveň v jejich objektech přítomný nárok na to, abychom se s „jejich“ těly seznámili zevnitř. To je už trochu komplikovanější představa a je to zároveň moment, v němž se jejich práce snad nejlépe potkávají a zároveň docela zásadně rozchází.