Reportáže

SALON D´APOLLON

Milan Salák kdysi řekl, že to důležité se odehrává na Akademii.

 

Akademie výtvarných umění v Praze je nejstarší uměleckou školou v českých zemích.

Roland Barthes napsal tato slova. Krásu (na rozdíl od ošklivosti) nelze doopravdy vysvětlit: vyslovuje se, stvrzuje a opakuje v každé části těla, ale nedá se popsat. Stejně jako bůh (neboť je stejně prázdná jako on) může říci toliko: jsem, která jsem. Diskurzu potom nezbývá než proklamovat dokonalost každičkého detailu a „zbytek“ řešit odkazem ke kódu, který všechnu krásu zakládá: k Umění.

V knize S/Z Rolanda Barthese sousedí kapitoly Krása a Kastrace.

Lucii Patákové a Martině Smutné se idea barikády postupně proměnila do velké sádrokartonové zdi, která odděluje vkus poroty (Smutné, Patákové) od zbytku prostoru.

Ztohoven kdysi proklamovali, že podstatou veřejného prostoru je jeho prázdnota.

Lucii Patáková a Martina Smutná se proměnily z umělkyň v kurátorky.

Elias Canetti tvrdí, že schopnost proměňovat se, která propůjčila člověku takovou moc nad všemi ostatními tvory, zůstala doposud téměř bez povšimnutí a nepochopena. Tato schopnost představuje jednu z největších hádanek: každý člověk ji má, každý ji užívá , každý ji považuje za něco přirozeného. Ale jen málo lidí si uvědomuje, že jí vděčí za nejlepší díl toho, čím jsou.

Pavel Turek se před nějakou dobou v Respektu snažil popsat stav současného psaní o hudbě. Dle Turka mizí typ argumentované hodnotící recenze a je nahrazován doporučeními nejrůznějších znalců vkusu.

Jiří Ševčík odvětil v diskuzi Umělce: V poslední době často hovořilo o tom, co bývá nazýváno „muzeum v troskách“, „koncem muzea“. Tato situace se vyvinula v roce 1976, kdy se prvně objevil posměšný a kritický pojem „bílá krychle muzea“, která slouží pouze exkluzivnímu umění vybranému podle určité estetiky a které je všude ve všech muzeích stejné.

Internetový vyhledávač Google byl založen roku 1998 a Wikipedie v roce 2001.

Hranicemi mého světa není jen můj jazyk, ale hlavně… viz výše.

Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov se mýlí – jediným cílem není budoucnost, ale původ, alespoň dle Karla Krause.

Umberto Eco zopakoval slova otců scholastiků (Brody? Šimera?), že autority mají voskové nosy.

Karel Císař by jistě poznamenal, že tyto autority jsou nespojitelné.

Lidé na obou stranách zdi drží stejné kladivo. A jsou připojeni k jednomu jedinému internetu.

umělciJan Vytiska, Petr Malina, Patricie Fexová, Jakub Špaňhel, Robert Šalanda, Lubomír Typlt, Aleš Novák, Jiří Franta, František Matoušek, Filip Kudrnáč, Alexey Klyuykov, Zbyněk Sedlecký, Jitka Mikulicová, Jiří Kovanda, Marek Meduna, Luděk Rathouský, Lenka Vítková, Michal Pěchouček, Martin Kuriš, Milan Salák, Vasil Artamonov, Tomáš Svoboda, Zdeněk Daněk, Vít Soukup, Tomáš Absolon
kurátorMartina Drozd Smutná, Lucie Patáková
místoGalerie AVU
tagy
účinkujícíMartina Drozd Smutná, Lucie Patáková
kameraIbai Gómez, Maitane Carballo
zvukIbai Gómez, Maitane Carballo
střihMaitane Carballo
interviewIbai Gómez, Maitane Carballo
překladZuzana Frantíková
kategorieReportáže
publikováno31. 5. 2013
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
SALON D´APOLLON
Práce, které jsou na výstavě, vznikaly mezi roky 2003 až 2008. Všechny jsem dělal v období svého pobytu v Čechách. V Indii jsem tehdy moc nemaloval, spíše si jen zkoušel. Práce na papíře jsem vytvářel většinou jako zkoušky toho, co budu malovat na plátno. Ovšem mnohdy se stane, že ty papíry dopadnou nakonec líp než ty plátna. Papíry mi i připadají tou svou jemností pro takový způsob práce vhodnější. Ale je těžké je pak vystavovat, jsou na to třeba speciální rámy a musí se to dát pod sklo, spousta potíží. Proto jsem větší papíry ani nikdy nevystavoval.
Koncepce výstavy vyrůstá ze vzájemného dialogu historických děl, která byla v roce 1993 prezentována tehdy se etablujícím okruhem ústeckých autorek a autorů na dvou vydáních výstavy NARUŠENÁ ROVNOVÁHA v Obecním domě v Praze a v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem, a zcela nových projektů mladších umělkyň a umělců narozených v perimetru osmdesátých let dvacátého století, kteří především v době svých vysokoškolských studií měli možnost poznat atmosféru Ústí nad Labem a tento prožitek je nasměroval k rozvoji jejich autentických tvůrčích postojů.
Filip Nádvorník i Petr Švolba jsou oba umělci i řemeslníky zároveň. Důraz na schopnost vytvářet rukama něco funkčního je v přímém kontrastu se schopností vytvářet rukama také věci, které zdaleka tak utilitárně užitečné nejsou. Jako obrazy nebo sochy.