Koncepce výstavy vyrůstá ze vzájemného dialogu historických děl, která byla v roce 1993 prezentována tehdy se etablujícím okruhem ústeckých autorek a autorů na dvou vydáních výstavy NARUŠENÁ ROVNOVÁHA v Obecním domě v Praze a v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem, a zcela nových projektů mladších umělkyň a umělců narozených v perimetru osmdesátých let dvacátého století, kteří především v době svých vysokoškolských studií měli možnost poznat atmosféru Ústí nad Labem a tento prožitek je nasměroval k rozvoji jejich autentických tvůrčích postojů. Svorníkem takto široce rozkročeného mezigeneračního výstavního konceptu přitom je expozice uměleckých projevů reagujících na určující atmosféru paradigmatické změny a s ní spojených obav, nejistot, disbalancí, ale také angažovaných postojů a zásadních zodpovědných rozhodnutí v téměř třicet let vzdálených obdobích a přirozeně také odlišných společenských kontextech.
Základní půdorys výstavy NARUŠENÁ ROVNOVÁHA REVISITED tak modelují díla Jiřího Černického, Jitky Géringové, Daniela Hanzlíka, Zdeny Kolečkové, Pavla Kopřivy, Lucie Nepasické a Michaely Thelenové, která lze bezesporu vnímat nejenom jako klíčová pro dynamický rozvoj autentické umělecké scény na severu Čech v devadesátých letech minulého století, ale již také pevně etablovaná v národním uměleckohistorickém diskurzu. Prezentace tohoto konvolutu uměleckých prací ale nemá charakter přesné rekonstrukce konkrétní dobové výstavy, nýbrž spíše vymezuje specifickou atmosféru vyrůstající z počátků společenské transformace, která s sebou přinášela řadu otázek spojených s budoucím politickým a ekonomickým vývojem v prostředí podkrušnohorské industriální aglomerace navíc dynamizovaných prožitkem ekologické destrukce. Spoluurčující pocit tohoto uměleckého okruhu rovněž představovalo uvědomování si hluboké historické a společenské vykořeněnosti jako důsledku odsunu sudetských Němců po druhé světové válce, přičemž obě tato palčivá témata mohla být široce a bez ideologických nánosů diskutována až po roce 1989.
Na situaci naplněnou obdobným prožitkem všudypřítomné nejistoty, ovšem pevně vetknuté do kondicionálů mladší porevoluční generace, rovněž reagují na výstavu přizvané autorky a autoři, jejichž umělecký názor byl v době jejich studií na Fakultě umění a designu ústecké univerzity do značné míry spoluformován prožitkem důsledků nedokončené posttotalitní transformace, které se v mnoha ohledech promítají i do dnešních znepokojivých projevů sociálního napětí a klimatické krize. Aid Kid, Daniela & Linda Dostálkovy, Antonín Jirát, Stanislava Karbušická, Marija Mandić, Richard Nikl a Ivana Zochová se ovšem v dílech, která připravili právě pro výstavu NARUŠENÁ ROVNOVÁHA REVISITED, zamýšlejí nad naléhavými interpretacemi živých environmentálních a společenských pohybů, které v sobě bezesporu opět obsahují aspekty uvědomování si paradigmatického narušení přirozeného rovnovážného stavu různorodých oblastí fungování jedince i širšího komunitního či přírodního rámce.
Výstava NARUŠENÁ ROVNOVÁHA REVISITED uspořádaná při příležitosti otevření komplexně rekonstruovaného sídla Domu umění Ústí nad Labem navazuje na jeden z dlouhodobě sledovaných programových směrů této instituce, kterým je kontextualizace místního uměleckého prostředí. Důležitými nástroji v tomto procesu je posilování mezigenerační sounáležitosti prostřednictvím výstavních projektů zaměřených na představování klíčových osobností či proudů lokální umělecké scény v záběru od posledních desetiletí minulého století po současnost a zároveň důraz kladený na plnohodnotné vřazování místní aktuální umělecké produkce do národního i mezinárodního kontextu. Dům umění Ústí nad Labem tak přirozeným způsobem přispívá k upevňování místa, kde působí, jako sebevědomého, inspirativního a v rozloze současného umění pevně ukotveného centra disponujícího pulsující scénou, vysokoškolským vzdělávacím a také výstavním institucionálním zázemím.
Za symptomatický jev lze v této souvislosti považovat také moment přítomný mimo jiné i v zastoupení umělkyň a umělců na výstavě NARUŠENÁ ROVNOVÁHA REVISITED. Zatímco většina příslušníků ústecké generace devadesátých let, kteří se v tomto regionu narodili a vyrůstali, se alespoň na část svých studií i umělecké kariéry přesunula do větších uměleckých center, především do Prahy, tak mladší výtvarnice a výtvarníci přicházejí na sever Čech právě za vysokoškolskými studii na Fakultu umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, aby se po absolutoriu přirozeným způsobem vřadili do národního uměleckého prostředí. Ústecké klima, jeho specifická atmosféra a umělecké milieu se tak stávají nejenom určenou destinací, ale také jedním ze základů spoluformujících vývoj nejnovějšího českého výtvarného umění. Do jeho inspiračního ovzduší vnášejí výrazné a osobité umělecké manifestace zakořeněné ve zjitřené citlivosti k sociálním, postindustriálním a rovněž environmentálním tématům, která disponují potenciálem vyrůstajícím na pozadí místních souvislostí a reálií i schopností formulovat umělecké a zároveň společenské postoje reprezentující témata ukotvená v široce sdílené odpovědnosti za rozvoj komunity, důstojnosti i udržitelnosti života každého jedince a environmentální rovnováhy.
Výstava NARUŠENÁ ROVNOVÁHA REVISITED a díla v jejím rámci představovaná jsou vědomým přihlášením se k těmto tématům, která vlastně z místního prostředí nikdy zcela nevymizela, neboť byla znovu a znovu dynamizována projevy sociálního vyloučení, národnostní xenofobií a postindustriální recesí doprovázenou opakovanou ekologickou devastací. Juxtapozice projevů dvou generací umělců a umělkyň vzdálených od sebe třicet porevolučních let ukazuje mnoho rozdílů přítomných v jejich odlišných vyjadřovacích strategiích, avšak zároveň vyjevuje společný zájem o kritickou a zároveň aktivistickou reflexi palčivých problémů ohrožujících tehdy i dnes samotnou podstatu naší sociální či fundamentální existence.
Michal Koleček
