kritika 56 výsledků

kritika

Výstava Štěstí není pro každýho je pohledem na fenomén self-help návodů resuscitující mýtus o silném, mužném jedinci, který svůj život pevně drží ve svých rukou.
Při jistém zaostření však vidíme osamělého muže v rozpacích. Z konstruovanosti situace – asynchronizace a popření zdrojového obrazu a zvuku, váhavá a zároveň umanutá dikce mluvčího – můžeme hádat, že jde o hru s autenticitou, že jsme svědky předvádění role, plnění úkolu, vžívání se do stavu suveréna.
Hlavajova envisions a possibility of art as radical, speculative, public pedagogy geared at learning to be together otherwise: that is, a pedagogy of collective worldmaking that involves learning with one another what does not yet exist, and then living that new knowledge, that newly envisioned world, “as if it were possible.”
V nejširším rámci Todosijevićova výstava a jeho celoživotní umělecká praxe balancují na hraně možností čtení rozličných symbolů pocházejících z dějin, naší současnosti či z uměleckého provozu samotného. Reprezentuje chůzi po velmi tenké linii mezi mravním a zvráceným čtením dějin či soudobého globálního dění, jež nejsou na první pohled zcela jednoznačně rozlišitelná.
Výstava zkoumá dynamiku vyhoření, odcizení a reprezentace v kontextu pozdního kapitalismu a zaměřuje se na formování subjektu v prostředí, kde autenticita není pevně danou esencí, ale neustále vyjednávaným konstruktem. Identita se v tomto kontextu mění v transakční komoditu, kde se hranice mezi sebeprezentací a přizpůsobením pozvolna rozpouštějí. 
Výstava se skrze práci s pohyblivým obrazem umělkyň Jeanie Crystal, Zein Majali a Emily Pope zaobírá tématem deníků a vyprávění o vlastní osobě. You Make Me Feel je dávkou pocitů, změtí reakcí a vzkazem pro své budoucí já.
The privileged places of art-critical exposure – catalogue essay, curatorial remarks, broadsheet review, glossy art magazine article, academic research paper, art-historical monograph, and their online versions – have been challenged by new means of accessing the art-critical discourse (‘joining the debate’): blog entry, tweet, youtube video, facebook status/comment.
Výstava se obtáčí kolem tématu práce, které je úzce spjato s hodnotovým nastavením naší společnosti, uspořádáním života i trávením volného času. Jakožto ústřední bod ve fungování západní civilizace, stojí práce také v centru myšlenkových rámců hnutí nerůstu, které hledá cesty z kruhu práce, spotřeby a generování nadbytků směrem k spravedlivé, spokojené společnosti.
Nástroje, jež přinesl technologický pokrok a společnost sítí, vytvářejí alternativní způsob, jak navazovat komunikaci a budovat nové vztahy mezilidské i mezidruhové spolupráce. My však navrhujeme zaposlouchat se do zvuků praktik spojených se společenstvím: rituálnost, koexistence se světem rostlin, zvířat a hub, rozpouštění přecitlivělosti individuálního „já“ ve prospěch kolektivního „my“, citlivost vůči příběhům a perspektivě rostlin a zvířat, ropy nebo oblaků.
Kolektiv Rotor funguje v Bruselu již od roku 2005. Ve své činnosti kombinují praktické, výzkumné a kurátorské přístupy při vytváření kritických postojů k používání a znovuužívání materiálních zdrojů ve stavebním průmyslu a architektuře. Architektura je pro ně především objektem recyklace. Přistupují k ní v opačné fázi jejího procesu, totiž v momentu, kdy je určena k transformaci či demolici.
Kdo je v umění slyšet a kdo méně? Dají se tyto nerovnosti změnit? Je možné vzdorovat hudebnímu průmyslu a politickému systému – a nevyhořet? Marie Čtveráčková alias Mary C v poslední epizodě podcastu Hrabáreň mluví o důležitosti komunity i o výzvách při jejím udržování.
Ptáci, tyto křehké bytosti, nás fascinují svým pohybem a tajemným životem. Díky své schopnosti létat na dlouhé vzdálenosti a skrývat se ve výškách vedou utajený dvojí život na různých kontinentech. Zájem o tyto bytosti však může být ambivalentní, osciluje mezi důvěrou a podezřívavostí, všednodenností a tajemstvím, nekonečnou svobodou a domestikací. V těchto polohách se objevuje i v řadě uměleckých děl.
Výstava představuje oblasti zájmu Katarzyny Kozyry a způsoby řešení problémů, jako jsou různé podoby prožívání a definování identity, těla a pohlaví i kulturních tabu.
Strukturální násilí finančních trhů, vykonávané ve formě propouštění, ztrátě jistot či nevýhodných půjček, se dříve či později projeví v podobě sebevražd, zločinnosti, zneužívání návykových látek a řadě dalších každodenních násilných aktů. A tak je namístě se ptát: Je možné takový zákon porušit? A kdo si to může dovolit?
No Fun I. je putováním mezi mrakodrapy, které bankovní úředníci i zaměstnanci nadnárodních korporací dávno opustili. Možná, nejspíš, se zase jednou vrátí, aby pokračovali v nekonečném cyklu směřujícímu k neexistující budoucnosti. Alespoň prozatím je ale nahradila jiná situace. Kdesi v této zpustlé krajině teď osamocená žena vypráví svůj životní příběh. Opodál v temné uličce probíhá napínavý souboj drsné kamioňačky s nevinnou dívkou ze střední školy. Ne na dlouho. Vše totiž již brzy utne nukleární výbuch dvou zamilovaných nebinárních raket.
Transformácia futbalu ako takého pritom kontinuálne prebieha už od jeho začiatkov v Británii v druhej polovici 19. storočia. To, čo začalo ako komunitná činnosť spätá s lokálnosťou, telesnosťou a trávou, veľmi rýchlo nadobudlo paralelne sa vyvíjajúcu vetvu komodity, ktorá nadobudla celosvetovú dôležitosť vďaka svojej distribúcii prostredníctvom mediálneho obrazu.
Slavnostní předávání VIII. ročníku Ceny Věry Jirousové za rok 2023 proběhlo v Centru pro současné umění Praha. Součástí ceremoniálu byl též křest nového knižního přírůstku do Kritické edice CVJ – český překlad publikace Špatné psaní od amerického uměleckého kritika Travise Jeppesena.
Dlouhý život průmyslových výrobků, jejich pomalý rozklad a následně jejich cesta do země – tím vším dává autorka přírodě a geologickému času daleko optimističtější perspektivu, než jakou si jako lidé můžeme sami přisoudit. Dnes už víme, že odpadková skvrna v Tichém oceánu přesáhla velikost Texasu a blíží se velikosti celé Severní Ameriky.
Tématem výstavy je ironie, humor a nadsázka v umění; nevážnost, která nemusí stát v rozporu s vážnými otázkami. Ironie tu představuje kritický odstup od problému, ohlédnutí navíc.