Storytime

umělci Magdaléna Kašparová
instituce Czech Republic
tagy technologie tělo apropriace zdraví digitální platformy
překlad Brian Vondrak
kategorie Audio-vizuální umění
publikováno 26. 3. 2021
délka 0:13:42
jazyk Česky / English
embed

The End of History

Storytime je výpověď, deníkový záznam a příběh o dospívání umělkyně Magdaleny Kašparové, zabývající se soukromím, subjektivitou a autentičností online sdílení. Co sdílíme, co je soukromé a jaké jsou možnosti sebeprezentace v současné kultuře, založené na obrazovce?

Magdalena přijímá konvence YouTube vlogu a její deníkové záznamy z doby dospívání se zde vynořují syrové a zdánlivě neupravené. Jsou skryty ve sbírce starých a dávno nepoužívaných mobilů - v písničkách, gifech, rozpixelovaných obrázcích a videích. Jsou vetkané do nedokončených příběhů, anekdot, hlášek a odrážejí se ve tvářích z dětství, kde zkušenosti s duševní nemocí rychle střídají popové hity.

Amalia Ulman, argentinská umělkyně žijící v New Yorku, se ve svém videu The Annals of Private History zabývá historií deníků, které píšou ženy a které byly v minulosti drženy pod zámkem, aby ukryly před zraky veřejnosti a otců potenciálně pobuřující deníkové záznamy, líčící duševní nemoci, případy znásilnění nebo zneužití. Aby se utajil tento obsah, který muži nazývali “vnitřní blouznění” a co Freud označoval jako infantilizované ženské emoce, byly deníky opatřeny miniaturními zámky s klíčky. Chlapci však dostávali zápisníky, do kterých si mohli zapisovat svoje myšlenky a příběhy zlomených srdcí, které pak se světem sdíleli jako spisovatelé a básníci.
V tomto kontextu si selfie - symbol a zbraň čtvrté vlny feminismu ve svém provokativním prosazování viditelnosti – nárokuje významné místo ve vizuální kultuře. Až na několik výjimek se jím české umělkyně téměř nezabývaly a ty, které selfie použily, byly nejednou označovány jako sebestředné, narcistní, trapné osoby posedlé samy sebou. Selfie však vyzbrojilo vyprávění dívek a žen využíváním vlastního obrazu, jeho bezprostředností v každodenním životě a jeho bezprecedentním stupněm kontroly nad online sebeprezentací. Magdalena využívá charakteristické vlastnosti selfie – bezprostřední blízkost a přímý oční kontakt – ale při využívání technologií nahrazuje roztřesený záběr z mobilu a citová zhroucení statickou kamerou, dobře nasvícenou scénou a naprostou vyrovnaností.

Na rozdíl od prací umělkyň jako je například Amalia Ulman nebo Ann Hirsch, které zkoumaly sebereprezentaci prostřednictvím participace a interakce na Instagramu nebo YouTube, Storytime není koncipován jako projekt, který by začínal prostřednictvím online interakce na sociálních sítích. Komodifikovaný jazyk používaný vloggery, nepřeberné množství zvukových a obrazových přechodů, které Magdaleně pomáhají vyprávět její příběh, nám tak možná sdělí více o tom, jak se online performativita zakořenila v naší subjektivitě a jak se naše soukromí přetavilo v readymade.

Storytime se nevyžívá ve snaze formálně zachytit nejnovější trendy sociálních sítí – což je známý postup, který učinil poměrně mnoho prací, využívajících nejmodernější technologie, rychle zastaralými. Neuvidíme nejnovější Instagramové filtry, 3D nebo AR. Emotikony a vizuální efekty, které tu jsou použity, mají
“prosumer standard”[1]anebo se jedná většinou o rozpixelované obrázky či retro gify. Avšak posun našeho vnímání toho, co je soukromé a co je veřejné v našich životech, směrem ke kultuře sociálních médií, kde usilujeme o neustálou sledovanost, je do této práce znatelně vetknutý. Prezentací, kterou můžeme nazvat internetovým folklórem, spolu s pro autorku hodnotnou sbírkou starých mobilů, nás umělkyně vtahuje do vyprávění tím, jakým způsobem představuje svůj zdrojový materiál – skrze její upřímné zděšení z pomalosti a selhávání zastaralé technologie a její podobou jako teenagerky. Přesto je toto prostředí, designované jako individuální uživatelská zkušenost, pro nás okamžitě srozumitelné a rozpoznatelné a vytváří tak silné emocionální napojení na autorský materiál.

Sdílením hluboce osobní traumatické zkušenosti zkoumá Storytime limity zprostředkování skrze obrazovku, hraním si s ženskou online sebereprezentací. Bez ohledu na předkládaný obsah nevykazuje zářivá, jemně nalíčená tvář umělkyně žádné známky úzkosti a napětí, pocení či zrychleného tepu po celých třináct minut trvání. Přemýšlela jsem o tom - je tato performance archetypu, tedy stylizace do role, jak si tradičně představujeme ženskost - tím, co způsobuje, že je Magdalenin příběh tak naprosto věrohodný? Jak by projev emocí ovlivnil naše konečné chápání díla? Někdy je její tvář plochá jako samotná obrazovka, neustále pozitivní a plná života, až do chvíle, kdy se umělkyně v závěrečných několika minutách, v souladu s vyprávěným příběhem, vědomě velmi jemně dotkne své vkusně nalíčené tváře. Co obrazovka odhaluje a co skrývá? A co v současné době ztrácíme a zároveň získáváme naší online přítomností?

Hana Janečková

 [1] prosumer nemá pro daný kontext český ekvivalent. Výraz v angličtině vznikl ze spojení slov producer a consumer a jedná se o označení člověka, který určitý obsah vytváří a zároveň konzumuje.

související s
Storytime

01:51:34

Symbol a stroj

Přednáška s názvem Symbol a stroj se zaměřila na fantastický rozměr v architektuře revolučních proměn.

Druhá rekonstrukce

Pohled na strojově otáčené stránky učebnice a standardizované vědecké postupy restaurování mohou vyvolávat obavy a současně naději. Zkušenost Západní modernity, ať již ta optimistická, nebo katastrofická, je důležitým dědictvím, o které bychom měli pečovat. Víme už dobře jakého násilí na všem cizím, živém i neživém, se byli schopni moderní Západní lidé dopouštět, nebo se ho alespoň účastnit. Ale neměli bychom zapomínat na to, jak moderní instituce jako stát, škola, věda či muzeum vytvořily infrastrukturu pro náš lepší život.

De-platformizace, etika a alternativy sociálních médií

Jaké jsou proveditelné strategie a etické přístupy proti totalitě platforem a korporátně vlastněných sociálních médií, které umožnují vznikání alternativních způsobů našeho společenského života?
Známe a opakovaně analyzujeme mnoho problémů s komerčními sociálními médii a digitální pracovní silou, ale málo pozornosti je věnováno snahám o vytváření alternativ, jako jsou komunitně provozovaná sociální média a další formy de-platformizace.

Milenina píseň

Video Milenina píseň pracuje s teoretickým pozadím současného feministického myšlení, konkrétně s odkazem kyberfeminismu, který formulovala počátkem devadesátých let ve své práci britská feministka a teoretička kyberkultury Sadie Plant. Kyberfeminismus přiznává moderním technologiím emancipační sílu, ale jen potud, dokud k ní budou mít přístup všichni lidé bez ohledu na jejich třídní postavení, náboženské přesvědčení, kulturní identifikaci, sexuální orientaci či gender.
0:44:25

Hranice architektury: Vliv sociálních sítí na architekturu

Fyzickou a virtuální realitu je někdy velmi těžké od sebe rozlišovat. Pojďme se zamyslet, nakolik se navzájem ovlivňují. Něco tak fyzického, jako je architektura, je toho dobrým příkladem. Jaký vliv má Facebook, Instagram, Youtube, atd. na současnou architektonickou praxi? Má touha po instagramovatelné architektuře vliv už na proces navrhování?