Borgesovo tvrzení, že zrcadla v sobě mají něco nestvůrného, vedla Jiřího Frantu a Janu Kochánkovou k prostorové instalační hře se zrcadlením a fotografií, přítomností vs. nepřítomností objektů a návštěvníků, přítomným časem a minulostí. Prostor ROOMu je vymezen protilehlými plochami zrcadla a fotografie, jejichž vzájemný vztah dává vzniknout iluzi výstavy prostorových děl, která v galerii byla, ale již nejsou. Z tohoto hlediska se o výstavě TIA dá mluvit jako o specifické formě umělecké dokumentace.
