Reportáže

Time After Time

Nietzscheho myšlenka o věčném návratu se stala úvodní myšlenkou knihy Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí, se stala úvodní myšlenkou knihy Einsteinovy sny Alana Lightmana, se stala úvodní myšlenkou výstavy Time After Time. Čas plyne v nekonečném kruhu a všechno se donekonečna opakuje, dokonce i opakování se opakuje. Jsme přesvědčeni o jedinečnosti a neopakovatelnosti prožívaného momentu, netušíce, že jsme ho prožívali mnohokrát v minulosti a budeme ho prožívat znovu a znovu. Každé slovo bude opět vysloveno v téže souvislosti, každá věta nabere tentýž význam. Opakovaně donekonečna věříme v jedinečnost okamžiků, které zmizí navždy a nikdy se nevrátí. Donekonečna setrváváme v iluzi plynutí času.

umělciCristina David, Marie Lukáčová, de Boer Manon, Caroline Kryzecki, Ababacar Dieng Khalifa, Viktor Frešo, Ben Landau, Jaro Kyša, Jakub Roček, András Cséfalvay, Martin Vongrej, Kara Rooney, Rona Stern
kurátorJaro Varga, Zuzana Jakalová
místoMeetFactory
tagy
účinkujícíJaro Varga, Zuzana Jakalová
kameraDavid Přílučík
zvukDavid Přílučík
střihDavid Přílučík
interviewDavid Přílučík
překladPalo Fabuš
kategorieReportáže
publikováno4. 12. 2016
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Time After Time
Architektka a investigativní novinářka Alison Killing v přednášce představuje metodiku a výsledky výzkumu – mapování detenčních táborů pro Ujgury a další muslimské menšiny v Číně, za které byl její tým v roce 2021 oceněn Pulitzerovou cenou. Projekt odkryl detaily o masovém zadržování těchto skupin v tzv. „převýchovných“ táborech, které čínská vláda oficiálně popírá nebo bagatelizuje.
Názov vychádza z predstáv/idey o akomsi novom zriadení sveta, ktoré nastalo po súčasnej globálnej kríze. Tá sa v príbehu Pieskov mikrosveta stala počiatkom nových mikrosvetov a mikropríbehov, štartujúc ich svojbytnú existenciu. Dej nás ale napokon vedie až za horizont dejín nového zriadenia s úvahou, čo nastalo po zlyhaní deglobalizovanej formy spolužitia.
Pohled na strojově otáčené stránky učebnice a standardizované vědecké postupy restaurování mohou vyvolávat obavy a současně naději. Zkušenost Západní modernity, ať již ta optimistická, nebo katastrofická, je důležitým dědictvím, o které bychom měli pečovat. Víme už dobře jakého násilí na všem cizím, živém i neživém, se byli schopni moderní Západní lidé dopouštět, nebo se ho alespoň účastnit. Ale neměli bychom zapomínat na to, jak moderní instituce jako stát, škola, věda či muzeum vytvořily infrastrukturu pro náš lepší život.