Přednášky

Xinjiang Detention Camps

Architektka a investigativní novinářka Alison Killing představuje metodiku a výsledky výzkumu – mapování detenčních táborů pro Ujgury a další muslimské menšiny v Číně, za které byl její tým v roce 2021 oceněn Pulitzerovou cenou.

Projekt odkryl detaily o masovém zadržování těchto skupin v tzv. „převýchovných“ táborech, které čínská vláda oficiálně popírá nebo bagatelizuje. Alison Killing se společně s novinářkou Meghou Rajagopalan a programátorem Christoem Buschekem pustila do inovativního a komplexního projektu, který se zaměřil na hledání těchto detenčních táborů. Využila své architektonické znalosti a spolu s technikami investigativní žurnalistiky a především s pomocí satelitních snímků a geografických informačních systémů (GIS) začala analyzovat oblast Sin-ťiangu.

Killing a její tým pátrali po táborech porovnáváním satelitních map a nalézaním „slepých skvrn“, za kterými se ukrývají strategické cíle včetně věznic a táborů. Ty pak porovnávali i s rozhovory s bývalými vězni, kterým se podařilo z těchto táborů uprchnout. Pomocí těchto technologií byli schopni zmapovat stovky zařízení po celé oblasti, čímž nejenže poskytli faktické důkazy o organizaci táborů, také upozornili na nezanedbatelnou roli, kterou technologie mohou hrát v lidských právech – jak na straně represe, tak na straně odhalování pravdy.

 

Přednáška proběhla 31. 10. 2024 v rámci výstavního projektu Svědectví prostoru, který se zaměřil na projekty využívající architektonické a prostorové analytické nástroje k vyšetřování a dokumentaci násilí, porušování lidských práv a zločinů na životním prostředí.

přístupnosten audio
místoGalerie Jaroslava Fragnera
tagy
účinkujícíAlison Killing, Megha Rajagopalan
kameraLucie Doležalová
zvukLucie Doležalová
střihLucie Doležalová
kategoriePřednášky
publikováno20. 1. 2025
délka01:15:01
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Xinjiang Detention Camps
Díla prezentovaná na výstavě chápou pustinu nikoli jako stav prázdnoty, ale jako dynamický proces. Neusilují o jednoznačné pojmenování, ale spíše o naslouchání tomu, co přetrvává po ztrátě smyslu – ať už ve vysychajících vztazích, drolících se strukturách nebo ve zploštělém jazyce současných médií.
Kolektiv Rotor funguje v Bruselu již od roku 2005. Ve své činnosti kombinují praktické, výzkumné a kurátorské přístupy při vytváření kritických postojů k používání a znovuužívání materiálních zdrojů ve stavebním průmyslu a architektuře. Architektura je pro ně především objektem recyklace. Přistupují k ní v opačné fázi jejího procesu, totiž v momentu, kdy je určena k transformaci či demolici.