Reportáže

Tiše poslouchej

Tiše poslouchej, znáš to. Najdi si svoje světlo a svůj stín, podívej se na oblohu a na všechny ty kytky kolem. Podívej se do slunce, necháš se oslnit?Slunce stojí na obloze, a když stoupá, je vřelejší a jasnější. Ptáš se, co to stojí? Co to stoupá a klesá a kam že chodí spát? Denní hvězdo…odkud přichází světlo, a kde je?Slunce je velmi daleko a zároveň docela blízko. Je tady a tam, přítomné a skryté.A znovu se ptáš, i když už víš, kde hledat odpověď.

Markéta Lisá

Veronika Vlková (*1985)
Tvorba Veroniky Vlkové je spjatá se sdělováním fantaskních příběhů a snových vizí. Autorka dlouhodobě pluje mezi médii statického a pohyblivého obrazu, objektem, instalací a hudební performancí. Její jedinečný vizuální jazyk je pro diváka výživnou asociativní hrou, uprostřed které je rozklad nebo dokonce rozpad struktur vždy potenciálem přerodu v něco nového a naplňujícího. Svým duchovně angažovaným přístupem k tvorbě i životu vnáší do postapokalyptických debat dávku důvěry v autonomní síly jedince i společenství a v silové prostředí, ve kterém se ocitáme. Tato otevřená náruč komunikovaných podnětů vede autorku k dlouhodobé spolupráci s hudebnicí Kateřinou Koutnou, ilustrátorem Janem Šrámkem nebo filmařkou Magdalénou Bažantovou.

Hosté výstavy: Comunite Fresca, Kryštof Netolický

umělciVeronika Vlková
místoDům pánů z Kunštátu
tagy
účinkujícíVeronika Vlková
kameraIvan Svoboda
zvukIvan Svoboda
střihIvan Svoboda
interviewIvan Svoboda
kategorieReportáže
publikováno9. 11. 2020
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Tiše poslouchej
Autorka reflektuje společensky konstruované kategorie zdraví a nemoci prostřednictvím fragmentární reprezentace a nevyřčenosti, skrze otisky vlastní paměti a historie, k nimž ovšem přistupuje s odstupem – jako k archivu, který uspořádává metodou selekce, variace či práce v sériích. Intimní tak prochází odosobněním a zviditelňuje mechanismy kontroly.
Ve skleněných vitrínách zde kurátoři prezentovali dětské hračky čtyřiceti vybraných umělců, architektů a teoretiků, s nimiž byli generačně spříznění, a kteří tedy vyrůstali v období 70. a 80. let. Zpětně viděno je výstava napůl vážným a napůl ironickým komentářem k této spřízněnosti a předznamenáním obratu k období normalizace jako zdrojového období řady českých umělců po roce 2000.
Továrna na Střekově přes sto let ovlivňuje strukturu města i kvalitu života jeho obyvatel. V době průmyslového rozvoje Johann Schicht a jeho potomci vybudovali ve městě občanskou vybavenost – polikliniku, lázně, jesle, knihovnu a pro své pracovníky i obytné domy. Po zestátnění podniku výroba pokračovala a nadále zaměstnávala velké množství nově usazeného obyvatelstva. I národní podnik Setuza spolčoval své zaměstnance a umožňoval jim realizovat „nadstavbu“, a to především při akcích Revolučního odborového hnutí, pod které spadala organizace oslav Mezinárodního dne žen, mikulášských nadílek nebo dětských táborů.