Čtyřiašedesátiletý Václav Stratil (nar. 1950) patří mezi žijící legendy české výtvarného umění. Je respektován pro kreslířskou, malířskou a fotografickou tvorbu uplynulých tří dekád, i díky živému dialogu s autory několika generací, včetně jeho studentů na Fakultě výtvarných umění v Brně. Jeho soudobou tvůrčí metodu dobře vystihuje vlastní termín „post-entropický princip“, kreativní orientace v systému, který dosáhl stavu vrcholné neuspořádanosti. Ten lze brát jako umělcovu osobitou reakcí na postmoderní rozpad hodnot, jako záměrné stavění na rozporech a na nutnosti angažovaného postoje k symbolické realitě. Vědomě se hlásí k odkazu dadaismu a punku, v hravých symbolických operacích ovšem ověřuje, jaký je jejich poetický účin (včetně občasného překročení hranic společenské přijatelnosti). Důraz na imaginaci a emocionální prožívání se u Stratila projevuje skrze něhu i provokaci, hédonistickou nenasytnost i asketickou disciplínu, akcentování všednosti a duchovních hodnot, originalitu i nepůvodnost, introverzi i extravaganci. Ve spojení s uměním Stratil rád mluví o empatii, telepatii, detektivce a sci-fi. Za telepatický most tak musíme považovat slova galeristy Filipa Polanského, který výstavu Vývar z pláče nazval „metafyzickým komiksem“. Aniž je kdy dříve mohl slyšet, promluvil Stratilovými slovy. Václav Stratil vlastně je svébytnou institucí české umělecké scény. Okolí se k ní odvolává, nebo se vůči ní vymezuje. Jako osobnost mnoha vnitřních rozporů, ale nesporného básnického nadání, v roli malíře, kreslíře, autora fotografických cyklů nebo hudebníka, stimuluje domácí uměleckou komunitu příkladem tvorby jako žité a situační performance. Takto se Stratilova tvorba ukazuje jako zčásti nepřenosná – institucionálně i lokálně. Také neuchopitelnost jeho umělecké praxe je však komponentou Stratilovy úlohy při formování české kulturní identity.
Jakou chuť má vývar z pláče? Protože jednou surovinou budou slzy, lze hádat, že může být slaný. Jaké jiné přísady ale obsahuje? Plakat můžeme ze smutku i z radosti.
Výstavy Václava Stratila obvykle bývají autorem (nebo kurátorem) koncipovány s důrazem na určitou ideovou a výrazovou sevřenost. Vzpomeňme alespoň poslední. Zvuková instalace v pražské Drdova Gallery (2013), spolupráce s mladým hudebníkem Tomášem Moravanským aka Panáčikem, připomněla Stratila v jeho nejnaléhavější a nejvyzývavější poloze kazatele-šílence, jež nejvíce polarizuje veřejný názor na něj, oscilující mezi nekritickým obdivem a neoblomným odsudkem. Společná výstava s Václavem Girsou v pražské Entrance Gallery (2013) stála na korespondencích mezi dvěma generačně vzdálenými malíři. Samostatná výstava v českobudějovickém Domě umění nových (2012) rýsovaných (skoro)monochromů a čtyři roky shromažďovaných fotografických autoportrétů byla kontemplativní reflexí plynutí času a paměti. A nakonec, další pražská výstava, tentokrát v Galerii Ferdinanda Baumanna (2010), ukazovala Stratila jako autora sentimentálních kresebných miniatur. U tak mnohotvárného uměleckého díla, jako je již více než dvě desetiletí to Stratilovo, je ovšem takový přístup pokaždé založen na vědomém okleštění.
Vývar z pláče vznikal jinak. Stratil ho plně přenechal kurátorovi a ten se co nejlapidárnějšími prostředky pokusil vyjádřit široce rozevřenou povahu jeho práce a osobnosti. Vývar z pláče je výstavou melancholickou a radostnou, excentrickou a introvertní, namířenou k aktualitě i věčnosti, oduševnělou i nonsensuální. Je pokusem (z přesvědčení, že každá výstava by měla být pokusem) vytvořit gravitační pole mezi všemi těmito póly, neboť jsou ve Stratilově intelektuálním a emocionálním životě přítomné pohromadě a jako izolované se pouze projevují. Také poselství (message) má být u Vývaru z pláče nahrazeno konkrétním tvarem. Jeho membrány mají zůstat pružné a velkou měrou závislé na rozechvívání aktivitou vnímatele.
Také tentokrát byly odříznuty některé větve. Pouze v náznaku se tak na výstavě objeví například psychotická poetika, kterou Stratil vždy završuje etapu mimořádného pracovního vypětí. Na výstavě v Polansky Gallery se neuplatnila kvůli (kurátorově) obavě, že má moc strhnout na sebe všechnu pozornost – jako přímočarý exces, kvůli kterému zapomeneme na všechno strukturovanější kolem. Oproti jiným výstavám Václava Stratila však Vývar z pláče tíhne k vyjádření koexistence „projevů“ v jednom, rozložitém těle.
Dluhem vůči Václavu Stratilovi ale nadále zůstává pokusit se ukázat „všechno“. Toto „všechno“ ale nepojme ani Polansky Gallery a pravděpodobně ani velká galerijní instituce. A to nejen kvůli objemu Stratilova díla. Autorovo tělo je totiž tělem chobotnice. Má mnoho ramen a když je v pohybu, těžko se chytá rukama. Přitom autorova tvorba je velkou měrou právě situačním, žitým pohybem. Jejímu celku tak nestačí žádná klec galerie. A pokud v ní něco lze zachytit, tak pouze stopy inkoustu, které vypouští kolem sebe.
Jiří Ptáček
