Reportáže

YUMIKO ONO: HOME

Yumiko Ono je současná japonská umělkyně, která působí ve střední Evropě. V současnosti ukončuje magisterské studium na VŠUP a bude na této výstavě prezentovat svou diplomovou práci. Je to instalace nekonečné hry se skládačkou puzzle o 260 000 kouscích puzzle, které zaplňují prostor galerie. Během výstavy mohou návštěvníci podobu skládaček měnit dle své libosti.

Domov není jen místem, kde lidé bydlí, ale také místem, kam lidé patří, např. instituce, firma, církev, politická strana, společenství přátel, rodina nebo země. Tato práce je metaforou skutečnosti, že území „domova“ lidí se neustále mění vlivem prostředí.

umělciYumiko Ono
kurátorDušan Zahoranský
místoKostka gallery
tagy
kameraErik Sikora
zvukErik Sikora
střihErik Sikora
interviewErik Sikora
kategorieReportáže
publikováno17. 6. 2010
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
YUMIKO ONO: HOME
Festival Neviditelné město vytváří viditelný prostor pro ty, se kterými se běžně nepočítá, nebo zůstávají neviditelnými a nevyslyšenými – umělci a umělkyně, lidé s psychickými či zdravotními problémy, bez práce, bez domova, lidé v neproduktivním věku – děti, mládež a senioři, minority genderové a národnostní, necharismatická zvířata, ”škůdci”, “plevel”, a další neprivilegovaní obyvatelé měst.
Část lidstva se spoléhá na technologie, které nám mohou pomoci udržet zodpovědný vztah mezi naší přítomností, minulostí a budoucností. Jiná část se budoucnosti, ve které superinteligence převezme řízení světa, obává. Skrze druhismus sledujeme, jak lidský tvor rozdělil rodinu zvířat, vyčlenil se z ní a nadřadil se jí. Také umělou inteligenci, kterou stvořil, zařadil do oblasti “jiného”.
What kind of contemporary artists come from Bosnia and Herzegovina? What kind of cultural figures did the generation of the upcoming artists in Bosnia have at their disposal, at the time of their “spontaneous cultural formation”, until they have (in)formally decided to become a part of the discourse of “the contemporary visual art”?
Ve videu Si četli se postupně s nenuceností představuje několik mezigeneračních dvojic. Otcové, matky, synové a dcery hovoří o svém původu a schopnosti hovořit „mateřskými“ jazyky. Příslušníci mladší generace přirozeně bezvadnou češtinou nebo slovenštinou většinou připouští, že si nejsou v řečí svých rodičů zcela jisti, je to „kuchyňská“ komunikace druhé generace někdejších imigrantů. A právě tyto jazykové posuny se stávají umělci symbolem trhliny, která se objevuje mezi ním a jeho rodiči.