Reportáže

Ztrácení

Pohled do pokoje se objevuje na sérii černobílých tisků. Ty v nepatrných proměnách ilustrují dění v japonském interiéru s vnitřní symbolikou prostorových zákonitostí a rozmístěných předmětů. Vnímaní pokoje jako „pohyblivého” zátiší dotváří samotná instalace, v níž jsou ilustrace východiskem k sekvenci vytrácejícího se tvarosloví vystavených objektů, instalačních pomůcek a rozmístěných pohyblivých obrazů. V rámci výstavy Ztrácení se objevuje asi nejčitelněji tendence autorů pracovat s odkazem na společně vznikající ilustrace, která je formou volně rozšířenou do galerijního prostředí. Tematický celek výstavy je definován naznačenými teritoriem, odezíranou symbolikou, ale i tendencí abstrahovat „proces” tvorby do fragmentů vzniklých obrazů, které nemají narativní charakter, ale spíše definují mihotavý moment vzpomínky či představy.
Veronika Vlková s Janem Šrámkem spolupracují jako autorská dvojice na výstavních projektech, publikacích a animacích od roku 2011, přičemž postupně prorůstá jejich výrazný individuální rukopis. Na animacích pro výstavu Ztrácení se podílelo slovenské duo Ové Pictures.

Martin Mazanec

umělciJan Šrámek, Veronika Vlková
kurátorMartin Mazanec
místoGalerie U Dobrého pastýře
tagy
účinkujícíJan Šrámek, Veronika Vlková
kameraMarek Delong
zvukMarek Delong
střihMarek Delong
interviewMarek Delong
překladAdéla Dörnerová
kategorieReportáže
publikováno10. 8. 2015
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Ztrácení
Současné kurátorství se proměnilo. Od snahy budovat si odstup a chránit vyváženou reflexivní pozici se dostalo spíše k rovině empatie, spolupráce a snahy o dehierarchizování. Jistě tomu tak není vždy – ale právě Adamcova praxe je dobrým příkladem toho, jak pokus o naplňování tohoto způsobu kurátorování nese plody.
Na stativu položená kamera snímá ženy, muže i děti vyjíždějící z podchodu na Václavském náměstí v místě tehdy ještě neexistující stanice metra Můstek. Jejich do každodennosti ponořené tváře, pasivní těla, která v kontinuálním proudu vyvrhuje mechanismus eskalátoru na povrch, se v Ságlově podání staly obrazem normalizační rezignace české společnosti.
Ute Aurand se narodila v roce 1957 ve Frankfurt nad Mohanem, vyrůstala v Berlíně. Začátkem osmdesátých let vystudovala fim na Deutsche Film und Fernsehakademie v Berlíně. Od roku 1985 produkuje své vlastní 16mm filmy. V roce 1987 založila Ute Aurand Filmproduktion. Filmová teoretička Erika Balsom ji označuje za klíčovou figuru berlínské experimentální scény od druhé poloviny 80. let do současnosti.