Reportáže

Miluji a přijímám

Milena Dopitová (*1963), která se prosadila již v průběhu devadesátých let jako výrazná protagonistka a první silná ženská osobnost nastupující mladé generace, má mimořádnou pozici na české i mezinárodní výtvarné scéně. Vzhledem k  dosavadní, po čtvrtstoletí systematicky rozvíjené a bohatě strukturované tvorbě by se dalo očekávat, že výstava bude retrospektivou. Opak je pravdou, výstava zahrnuje práce z posledních let, kdy nejstarší je z roku 2010.

Instalace v  Městské knihovně se dotýkají plynutí času, lidské touhy, přání i osudového předurčení. Jedna z  hlavních linií koncepce výstavy akcentuje roli muže, například v projektu Dobrovolný hrdina. Jak je však pro autorku typické, přistupuje k němu po svém, bez patosu, se smyslem pro intimitu na jedné a určitým odstupem na druhé straně, avšak vždy s osobním prožitkem.

umělciMilena Dopitová
kurátorOlga Malá
místoGHMP – Městská knihovna
tagy
účinkujícíMilena Dopitová
kameraNikola Brabcová
zvukNikola Brabcová
střihNikola Brabcová
interviewNikola Brabcová
překladZuzana Rousová
kategorieReportáže
publikováno15. 2. 2015
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Miluji a přijímám
Hranice mezi folk horrorem a městskými mýty je v dnešní společenské náladě tenká a křivolaká jako staropražské uličky. V nejčerstvější historické paměti máme jejich opětovné zakouzlení úbytkem turistů a jejich znovuzabydlení osamělými postavami zbloudilých nočních chodců a lidí vyloučených ze společnosti. O slovo se hlásí odvěká představa umění jako zrcadla, které nám dovoluje nahlédnout žitou realitu v novém úhlu pohledu, případně může pokřivená skleněná plocha deformovat tvary a vytvářet iluze.
Cílem projektu Artlist:Talk  – podobně jako i Artlistu – je zainteresované veřejnosti zprostředkovat porozumění současným uměleckým přístupům a vyjadřování, které v tomto případě doplňuje o unikátní perspektivu samotných tvůrců. Jednotliví umělci a umělkyně zastoupení v databázi Artlist tímto zároveň získávají příležitost svou tvorbu přiblížit formou samostatné přednášky, jejíž záznam pak také rozšíří a aktualizuje jejich stávající databázová hesla.
Autorka reflektuje společensky konstruované kategorie zdraví a nemoci prostřednictvím fragmentární reprezentace a nevyřčenosti, skrze otisky vlastní paměti a historie, k nimž ovšem přistupuje s odstupem – jako k archivu, který uspořádává metodou selekce, variace či práce v sériích. Intimní tak prochází odosobněním a zviditelňuje mechanismy kontroly.