Reportáže

Vlna veliká, hora vysoká

Svoji lidskost si vždy uvědomím skrze pozorování přírody. Ona je totiž nositelkou hmoty, ve které se stávám jen nepatrným bodem. Zavřu-li oči, slyším šumění vody. Zvuk přichází a zase odchází. Otevřu-li oči, spatřím oceán. Známý pohyb vln se postupně přibližuje a zalévá mi mé nohy. Chvíli se cachtám a pozoruji, jak voda stoupá a zase odchází. Bere s sebou vše, co budu chtít. Nehnut stojím na břehu. Uvědomím si, že ten pohyb se nejvíce blíží metafoře života.
Zpočátku se zdá, že pohyb vln, tak jak jdou za sebou, vlna za vlnou, se ničím nemění. Člověk se lehce přesvědčí, že jde o stereotyp. Avšak poučený pozorovatel vidí různost a sílu vln. Každá je tak jiná, každá má svoji sílu. Jde jen o to, jakou vlnu si zvolíme. Ostatní jsou již vzpomínkou.

Rozhlédnu-li se, břeh se nenápadně proměňuje. Kolik vln se na něm vypořádá, kolik ho olízne? A jak zastavit nejlépe tekoucí písek? V záhybech výmolů zůstává slaná voda jako jizva z minulosti. Vyžírá, pálí, bolí, ale zároveň čistí, až se den za dnem stává menší a menší. Jenže, kam se ta voda ztrácí? A co když zmizí úplně?
Výstava s názvem Vlna veliká, hora vysoká je tak trochu slovní hříčkou a protikladem, se kterými Markéta Souhradová (1989) pracuje ve své instalaci. Fascinována přírodním materiálem, změnou měřítka a proměnou, která se odehrává v nepozorovatelném aktu, viděna až v průběhu času. Podobnou proměnu či proces lze najít i v pracích autorů Gabriela Orosca, Mattea Rubbyho či Mariele Neudecker. Souhradová však vytváří svoji imaginární krajinu, kterou si racionálně sestavila ze vzpomínek z dětství, z her, z cest a zážitků. Přestože autorčina instalace působí primárně vizuálně a svým způsobem poeticky, vidím v ní nepřímou hrozbu našeho globálního oteplování. Odpařování, efekt mrtvé vody, kdy se smísí slaná voda se sladkou, nedostatek podzemních vod či vysychání.
Proces, který tak trochu každý pozoruje z dálky, jakoby se nás ani netýkal.
Co když tohle už není experimentem, jaký využívá Souhradová při své práci smísením materiálů?
Co když je to stesk po nemožnosti zastavit procesy, které se rozběhly, aniž bychom o ně stáli?
Jak se tedy nejlépe postavit na vlnu, aby nás svezla?

umělciMarkéta Souhradová
kurátorTereza Záchová
místoGalerie 35m2
tagy
účinkujícíMarkéta Souhradová, Tereza Záchová
kameraMilan Mazúr
zvukMilan Mazúr
střihMilan Mazúr
interviewMilan Mazúr
překladZuzana Frantíková
kategorieReportáže
publikováno12. 11. 2016
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Vlna veliká, hora vysoká
V současné době se setkáváme s tím, že o těchto změnách a katastrofách slyšíme v regionální veřejné debatě mluvit lidi z vědy, úřadů nebo politiky, kteří pro popis probíhajících změn a blížících se katastrof využívají autoritu expertních obrazů. Obrazy vymykající se zavedeným normám vědecké reprezentace ve veřejném prostoru nevidíme, a hlasy těch, jichž se tyto změny bezprostředně dotýkají, je slyšet ve veřejné debatě buď málo, nebo vůbec. Přítomnost planety jako aktivní síly produkující vlastní obrazy a způsoby jejich sdílení ale dává moc právě těmto alternativním hlasům, jazykům a obrazům.
As we find ourselves in times that have extensive socio-political implications, the exhibition thematizes the insecurity, the suspicion and post-factuality gradually digging into our lives more and more. The many ambivalent mechanisms trough which we cope with this uncertainty and multiplicity of artistic processes (either politically-critical, or completely non-factual and sensual, scientific or even speculative) of the abandonment of what is considered “real” or “rational” take their forms in the interconnected realms of the technological, the natural, the mystical, the symbolical.
Výstava se věnuje tématu plynutí času během krizí jako je válka či klimatická změna. Ostrý čas politického a ekonomického vývoje probíhá současně se sezónním časem lidského čekání na (ne)představitelné konce konfliktů.
Zážitkový a zábavný aspekt hry nabízí možný způsob, jak lze čelit složitým souvislostem ekologických katastrof v moderním městském prostředí, kde nás často dusí pocity viny a bezmoci. Jak můžeme posílit celkovou odolnost ohřívajícího se města, namísto neustálého zpětného napravování těchto změn? Jak se tyto problémy zhmotňují v životě obyvatel Prahy a co to znamená pro ekosystémy města?