Reportáže

Být sněný

Sen nezná ani nepřipustí rozdíl mezi tím, co je reálné a co ne. Výstava pracuje se snem jako metaforou stavu, ve kterém nelze odlišit realitu od fikce, stavem, ve kterém jsme kolektivně sněni za pomoci současných technologií.
Být sněný. Internetový svět virálních videí proniká do reality a ztělesňuje se ve svých uživatelích. Simulace předpovídá realitu. Realita se stává snem. Snová práce. Pracovník přijímá rozhodnutí hry a zbavuje se vlastních morálních postojů. Realita vytvořená vyhledávacím a doporučovacím algoritmem googlu. Resyntéza a automatická imitace umělou inteligencí. Snovou logiku lze ale i aktivně přijmout jako taktiku pro jednání v strategiích mocenských struktur. Hypnotická indukce pocitu smutku, pocitu pro dnešní dobu příznačného, ale potlačovaného.

Ve výstavní instalaci se návštěvník setkává s pracemi čtyř autorů. Tomáš Kajánek zkoumá, jak uživateli vytvářený obsah internetu odkrývá některé symptomy společnosti, konkrétně, jak se v určitých skupinách youtubových videí zhmotňuje strach a iracionalita, což poté zpětně ovlivňuje realitu. Filip Hauer ve své počítačové hře simulující pracovní den obrací kritickou pozornost ke společenskému pojetí práce a pracovní doby jako opakované mechanické činnosti, zbavující jedince kognitivního vnímání a vlastních morálních postojů. Zvuková instalace Marka Hlaváče, kurátora výstavy, odkazuje na vytváření nových realit činností digitálních algoritmických procesů. Ostatní díla na výstavě jsou sněna v resyntéze, automatické transformaci a imitaci umělou inteligencí. Video Terezy Darmovzalové (Indukce smutku) může posloužit jako jakýsi klíč k „lucidnímu snění“– taktickému přijmutí snové logiky. Video pracuje s hypnotickou indukcí pocitů, které potřebují být prožity, které ale držíme pod povrchem kvůli pracovní vytíženosti, společenským konvencím, genderovým stereotypům a řadě dalších důvodů příznačných pro čas a prostor, ve kterém žijeme. Jako host téma výstavy svým textem o médiu tarotových karet jako předobrazu či analogie současných technologií doplňuje Vít Bohal, teoretik a člen Diffractions Collective.

umělciFilip Hauer, Marek Hlaváč, Michal Cáb, Tomáš Kajánek, Tereza Darmovzalová, Vít Bohal
kurátorMarek Hlaváč
místoGAMPA
tagy
účinkujícíMarek Hlaváč
kameraIvan Svoboda
zvukIvan Svoboda
střihIvan Svoboda
interviewIvan Svoboda
kategorieReportáže
publikováno1. 7. 2020
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Být sněný
Jussi Parikka je spisovatel a teoretik médií, který vyučuje technologickou kulturu a estetiku na Winchesterské škole umění (University of Southampton). Pohybuje se zejména na poli současné kulturní teorie, filozofie, současného umění, kyberkultury a digitální kultury. Zásadní je jeho přínos v oblasti materiality médií, které analyzuje z pohledu filozofie nového materialismu. Věnuje se tak vztahu mezi přírodou a technologiemi za použití pojmu medianatures, jež je zjevným odkazem na nature cultures Donny Haraway.
Sympozium představuje místně jedinečnou textilní techniku Art Protis. Produkce tapiserií touto technikou vznikla v 60. letech minulého století a po své „zlaté éře“ zažila již několik propadů jak kvalitativních, tak ideologických. Původně je Art Protis spjatý s ovčí vlnou, která je v současnosti diskutovaným materiálem, nese s sebou ale i témata textilního a vlnařského průmyslu, lokálního chovu vlnařských plemen ovcí a řemeslného či uměleckého zpracování.