kurátor Sláva Sobotovičová 33 výsledků

Sláva Sobotovičová

Instalace Ruslana Vysokikho tematizuje kontrolu a manipulaci a jejich pasivní přijímání. Autor navazuje na tradici figurálního sochařství; pracuje s jeho pamětí (včetně politické) a hledá pro něj performativní, procesuální a scénické možnosti. Původem ukrajinský umělec Ruslan Vysokikh je studentem ateliéru Socha na pražské AVU.
Výstava Štěstí není pro každýho je pohledem na fenomén self-help návodů resuscitující mýtus o silném, mužném jedinci, který svůj život pevně drží ve svých rukou.
Při jistém zaostření však vidíme osamělého muže v rozpacích. Z konstruovanosti situace – asynchronizace a popření zdrojového obrazu a zvuku, váhavá a zároveň umanutá dikce mluvčího – můžeme hádat, že jde o hru s autenticitou, že jsme svědky předvádění role, plnění úkolu, vžívání se do stavu suveréna.
Monumentální íránská zakázka pro šáha v Teheránu, jejíž náhled prezentujeme, je z roku 1977. Před svým náhlým ukončením v roce 1978 způsobeným íránským převratem stihla Československu přinést velké zisky, z čehož Art Centrum politicky čerpalo – na intervenci tehdejšího předsedy vlády Lubomíra Štrougala oceňujícího její ekonomický přínos režimu přešla v roce 1977 pod Federální ministerstvo zahraničního obchodu, což odvrátilo hrozbu jeho zániku.
Video Flare Up z roku 1991 je metaforickým obrazem lidského hemžení, konfliktů a zkázy. Moralistické vyznění snímku podporují centrální kompozice (například ústřední motiv portrétu panenky může připomínat náboženskou ikonografii), doslovné symboly (vojenské šiky, krev, převrácení krucifixu, plamen požírající figurky) a historické materiály (Bachova hudba).
Přichází video. Místo přepínání kanálů může ten přístroj zrychlit nudné scény, opakovat to, co je tak neuvěřitelně zajímavé, způsobit další devastaci obrazu třeba řadou přepisů. Jaké možnosti předkládá zhýčkanému divákovi tento zázračný mlýnek na rozemletí obrazu i informací, mlýnek na přípravu obrazových karbanátků!
S odstupem viděno je toto místo dobově příznačné, po mnoho let bylo symbolem těch, kteří dobrovolně ukončili svůj život (viz např. jeho role v generačním filmu Šeptej, 1996). Bez přímého odkazu na tuto skutečnost, která se ale nicméně vynořuje v podtextu celé práce, vrhala Markéta Vaňková z mostu sáčky s akrylovými barvami na obří plátno (600 x 800 cm), umístěné v Nuselském údolí. Za pomoci asistentů tento proces snímala několika kamerami. Vznikla tak monumentální abstraktní malba i dokument z celé akce.
Ve skleněných vitrínách zde kurátoři prezentovali dětské hračky čtyřiceti vybraných umělců, architektů a teoretiků, s nimiž byli generačně spříznění, a kteří tedy vyrůstali v období 70. a 80. let. Zpětně viděno je výstava napůl vážným a napůl ironickým komentářem k této spřízněnosti a předznamenáním obratu k období normalizace jako zdrojového období řady českých umělců po roce 2000.
Snímek zaznamenává momenty z krajinářského plenérového kurzu členů třebíčského výtvarného kroužku při Osvětovém domě Bedřicha Václavka, který se pod vedením Antonína Kybala konal v roce 1959 v okolí Ptáčova. Kroužek, založený v roce 1953 jako okresní platforma převážně amatérských malířů, organizoval lokální výstavní činnost a umělecky vzdělával své členy.
Na záver workshopu mal vzniknúť autorský dokument z miesta. Poprosil som šoféra, aby mi s traktorovým vláčikom popošiel pred kamerou. Na vláčiku boli úžasné výjavy zo skanzenu. Tá etuda na ulici so psom na konci videa je úplná náhoda. Točil a strihal som to priamo do kamery. Do podkresu som dal cez walkman hudbu, ktorá sa ozývala z amplióna v skanzene. Vznikla reportáž o parku, v ktorom sa skutočné udalosti, miesta a ľudia neobjavia. Na to, aký to celé bol silný zážitok, je akékoľvek video slabé.
Jedno z prvních videí Janky Vidové, které vzniklo jako spontánní studentská práce v ateliéru nových médií na pražské AVU. Snovou atmosféru vzniklou výběrem archetypálních motivů (chůze ve sněhu, bílí králíci, staří lidé, idylická krajina v šeru) podpořila autorka dobovými obrazovými efekty (polarizace, barevná manipulace, zpomalování) a nalezenou hudbou.
Snímek vytvořil Jiří David ze zcela soukromých důvodů, jako dar otci – autorovi použitých filmových snímků – které ho měly potěšit v nevyléčitelné nemoci: „Film vznikl zcela neplánovaně, kdy jsem si vzal od táty jeho 8mm filmy a přetáčel je na VHS v polních podmínkách našeho bytu. Tedy promítačkou na plátno, a to jsem snímal VHS kamerou.“
heart icon 2 3