Absence ve videoarchivu 3 (kolekce VVP AVU) - Paměť, migrace a nacionalismus

Still z videa Tomáše Kajánka "Dedications" (2021)

V chápání evropské etnologie, která je navázána na konstruktivistickou a na účastníky zaměřenou perspektivu, neomezuje se to politické pouze na státní instituce, struktury a rozhodovací procesy, ale stává se polem působnosti také pro nestátní – občansko-společenské, umělecké, popkulturní – účastníky. To neznamená, že toto „politikaření“ je explicitně pro každého viditelné, samo o sobě rozvratné a namířené proti hegemonickým strukturám. Daleko více je prostřednictvím zážitků a diskurzivních vlivů vepsané do těl, předmětů a každodenních zvyklostí.[1] Na základě této kulturní a hegemonicko-teoretické perspektivy je politické jednání bytostně vlastní všem kulturním výrazovým formám. V umění to platí zejména na evropské výrazové umění od 60. let, které se explicitně považovalo za umění politické; v 70. a 80. letech fungovalo ve střední a východní Evropě také jako reakce na totalitní režimy a jejich represivní aparát.[2]  Zcela zjevně nasadilo také audiovizuální média k překonání pomíjivosti živé performance a na její archivaci. Vzpomeňme zejména na práce Tomáše Rullera (např. 8. 8. 1988) a jeho spory s komunistickým režimem.

Videoumění a etnografie

Také evropská etnologie se vidí v tradici Cultural Studies jako politická věda, zasahující do sociálních nerovností. Proto mají videoumění a etnologie, respektive etnografie jako ústřední metodický a poznatky vedoucí přístup v evropské etnologii, více společného, ​​než se na první pohled zdá: obě jsou zvláštní formou zkušenosti, získávání a vytváření znalostí. Obě jsou zároveň reprezentací a interpretací světa, obě zviditelňují sociální problémy; obě demýtizují a ​​demystifikují, cvičí se ve společenské kritice a odhalují nerovné mocenské vztahy; obě chtějí v nejlepším případě přispět k odstranění společenských nešvarů nebo alespoň vytvořit prostor k úvahám o nich. V rámci letošního projektu spolupráce Artyčok.TV, NFA, Festivalu Fotograf a vědců se pozornost soustředila na témata kulturní paměti, migrace a nacionalismu. Tedy pole, na  nichž se odehrávají boje o kulturní významy, interpretaci minulosti, kde se vytvářejí obrazy sebe sama a obrazy ostatních či kolektivní identity.

Kolektivní a národní paměť

Na pozadí etnologicko-kulturně-antropologického zájmu o výzkum a poznání jsme z více než 50 filmů, které vznikly v letech 2002 až 2021, vybrali 16, které se svým vlastním uměleckým způsobem zabývají otázkami národní identity a tím i národními symboly, etnickými hranicemi, historickými obrazy i památnými místy. Podle francouzského historika Pierra Nory jsou památná místa – „lieux de mémoire“ – symbolická místa vzpomínání či zapomínání a nositelé paměti (u Nory národní).[3]  Zde se tolik nejedná o vlastní historickou událost, příběh nebo historickou postavu jako takovou, ale o to, jaký význam mají pro dané společenství, obraz sebe sama a utváření její identity v současnosti.[4]  Kromě normativní národní paměti, jak ji vymezuje Nora, existuje celá řada dílčích pamětí, často paměti podřízených skupin, které jsou vytvářeny občansko společenskými aktéry, aktivisty, intelektuály, umělci a mohou rozvíjet anti-hegemoniální síly. Účastníci tak činí tím, když například v textech, na demonstracích nebo ve svém umění odkazují na mezery ve veřejné kultuře vzpomínání, zřejmě však s ohledem na „nevzpomínání“ na skupiny obyvatelstva, označené jako etnicky cizí. Nebo skrze zpochybňování politiky národní identity a dekonstrukce státních symbolů a národních stereotypů, aby byly aktivistické a umělecké artefakty kulturní performance relevantní také pro etnologicko-kulturně-antropologický výzkum paměti. Na jedné straně jako důležité prameny a dobové dokumenty, které vypovídají něco o tom, jak se v umění, v určitém časově-prostorově-společenském kontextu, odráží historie, kolektivní vzpomínky a konstrukce národní identity. Na druhé straně jsou umělecké formy vyjádření, jako je videoart, samy o sobě médiem a kulturní praxí, která určitým způsobem vytváří (paměťové) kulturní významy.

Oněch 16, na základě rešerše vybraných filmů z filmového archivu, lze pojmenovat následujícími pojmy: 1) národní symboly a kolektivní (ne)vzpomínání, 2) národní identita mezi rasistickým vyčleňováním a etnonacionalismem, 3) migrace a prázdná místa paměti.

Rafani: Demonstrace Demokracie (2002)

Národní symboly a kolektivní (ne)vzpomínání

Demonstrace demokracie je film uměleckého kolektivu Rafani z roku 2002, ve kterém v předvečer státního svátku, připomínajícího vznik republiky 28. října 1918, umělci veřejně spálí ukradenou, černobílou napodobeninu české státní vlajky jako v nějakém rituálním aktu a následně jsou zatčeni policií. Dekonstrukci a spálení státního symbolu lze číst jako protest proti politické kultuře země, neskrývaně ohrožující demokracii a plodící nacionalismus. Jiný pohled na výdobytky demokracie, znovu nabyté po roce 1989, přináší  Jiná perspektiva Barbory ​​Hlaváčové, Kateřiny Kaclíkové, Tadeáše Poláka a Terezy Reichové. Na základě snímků z pražských ulic k výročí sametové revoluce v roce 2017 film ukazuje, že události 17. listopadu 1989 mnoho lidí vůbec nezajímají. Naopak rozhovory s kolemjdoucími potvrzují tezi francouzské historičky Muriel Blaive: „The 1989 Revolution [is] a Non-Lieu de Mémoire in the Czech Republic“[5], událost, které se přikládá malý nebo žádný národní, identitotvorný význam. Výzkumy nicméně ukazují, že na „listopad“ existují i ​​jiné pohledy: občanská společnost angažující se v Sametovém posvícení, Korzu národní či Festivalu svobody, okupující veřejný (vzpomínkový) prostor 17. listopadu, aby protestovala proti politické kultuře a odstranění demokratických struktur, neúspěšné migrační politice a politice vzpomínání, proti sociální nespravedlnosti, za lidská práva, proti rasismu a diskriminaci menšin.[6]

Ambivalenci mezi vzpomínáním a nevzpomínáním, mezi demokracií a evropským uvědoměním na straně jedné a nacionalismem a euroskepticismem na straně druhé, symbolizují také oba filmy Digitalmania (Jan Mikulčík 2003) a Czech Exit (Jan Kubeš 2010), které popkulturně přivádějí na scénu „dva Václavy“ – Václava Havla a Václava Klause: dva bývalé prezidenty, kteří nemohou být více protikladní a reprezentující odlišné politické kultury. A tak ani vzpomínka na ně nemůže být v obou filmech odlišnější: u Mikulčíka láskyplná vzpomínka na Havla, Evropana, smiřovatele a demokrata, u Kubeše na euroskeptika a v mnohých očích nacionalistu Klause. Posledním filmem tohoto tematického bloku je Můj knedlík (2010) Ivarse Gravlejse, kde umělec na výstavě o česko německých vztazích, kde je exponátem český, bavorský a duryňský knedlík, krade ten český a vypaří se jako zloděj. Tato performance by se dala interpretovat jako ironická hra s národním autostereotypem „malého českého národa“ jako hračkou velmocí, „malých, prostých Čechů v protikladu k německé či rakouské svrchovanosti“[7]. Koncept „malého národa“ je založen na naturalizovaném, esencialistickém pojetí a označuje tzv. „non-dominant ethnic groups“ v rámci větších států a říší, které na rozdíl od „velkých národů“ nedisponují aristokratickou elitou, státem a (jazykovou) vysokou kulturou.[8]

Barbora Hlaváčová, Kateřina Kaclíková, Tadeáš Polák, Tereza Reichová: Jiná perspektiva (2017)

Skupina ETUARE a THC Crew, Digitalmania: "Pocta Václavu Havlovi" (2003)

Jan Kubeš: Czech Exit (2010)

Ivars Gravlejs: My knedlík (2010)

Národní identita mezi rasistickým otheringem a etnonacionalismem

Následující filmy se zabývají tématem národní identity v její problematické, až nebezpečné formě. Ve filmu Welcome CZ (2007) dráždí Darina Alster spolu s romským aktivistou Davidem Tišerem místní obyvatele tím, že je vítají chlebem a solí oblečeni v krojích, jako hosty v České republice. Zatímco někteří „hosté“ jsou sice podráždění, ale po nabízeném chlebu sáhnou, jiní označují účastníky etnicky za cizince na základě jiné než bílé barvy pleti a tedy za nepatřící k českému národu. V případě dvou „hostů“ toto uvítací gesto s chlebem a solí dokonce vyvolává rasistické urážky. Rasistickým stereotypům a jejich přenosu do současnosti se věnuje také video Radovana Čerevky Black Chucho z roku 2007. Sekvenci nacistických symbolů ve veřejném prostoru, jako jsou graffiti hákových křížů na zdech a stěnách domů, doprovází dětská písnička Černoch Čučo ze 70. let. Zdánlivě neškodná a banálně znějící písnička z dětských let na straně jedné a nacistická symbolika, které si v dnešním každodenním životě téměř nikdo nevšímá, na straně druhé, poukazují na fenomén, který kulturologie nazývají banální nacionalismus[9]: každodenní nacionalismus, někdy, jako v Black Chucho, také každodenní rasismus, který není vždy na první pohled viditelný, a který se jeví jako neškodný, bezvýznamný a nepříliš nebezpečný. Že jde o chybný závěr, ukazuje Tamara Moyzes ve svém filmu RKP - Otče národa, zklamali jsme Stanislava Tomáše! (2021), ve kterém si aktivisté z Romane Kale Panthera u pomníku Františka Palackého připomínají policejním násilím způsobenou a pravděpodobně rasistickou smrt Stanislava Tomáše v Teplicích. V souvislosti s otázkami národní identity a budováním pamětních míst, zde zaujme aktivisty zvolená lokalita, kde se tento kulturní vzpomínkový akt konal, a to u pomníku obrozence a spoluzakladatele Matice české Františka Palackého, „otce národa“. Palacký definoval český národ na základě kulturních kritérií: jazyka, historie, kultury. Jeho národní historiografie Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě formovala a propagovala určujícím způsobem český nacionalismus, který působí dodnes. Pamětní akt tu působí jako obvinění i požadavek zároveň: nejen, že Roma lives matter, ale že Romové patří k českému národu.

Darina Alster: Welcome CZ (2007)

Radovan Čerevka: Black Chucho (2007)

Tamara Moyzes, Romane Kale Panthera: Otče národa, zklamali jsme Stanislava Tomáše! (2021)

Migrace a prázdná místa paměti

Poslední blok nahlíží na téma národní identity z historické perspektivy a je věnován německo-české migrační historii 18. století a bezprostředně poválečnému období. Videa reflektují otázky, týkající se kultury vzpomínání a národní, etnické a státní příslušnosti v kontextu nucené migrace, multietnicity a nacionalismu. Slepá skvrna (2020) Barbory ​​Kropáčkové řeší prázdná místa v paměti na odsun Němců ze Sudet, která jsou spojena s její vlastní rodinnou historií. Film odhaluje opuštěnou, na mnoha místech zdevastovanou krajinu, kde dříve žili Němci. Vedle Brna reprezentuje Ústí nad Labem oblast, spojenou s odsunem Němců jako žádná jiná. Tato historie má v české paměti a politice stále málo pozornosti. Kropáčková zachycuje tato prázdná místa paměti v depresivních obrazech: sklo, střepy, hroby a ruiny továren, jako hmotné stopy německo-české minulosti, na nich vybudovaný socialismus, prázdné domy s nápisy poukazujícími na nezaměstnanost, chudobu a emigraci po stažení kapitalistických struktur, zničené životní prostředí a děti – pravděpodobně romské –, které v rozbitých domech a zaházených dvorech tráví svůj čas.

Po Slepé skvrně následuje další film od Rafanů: Balt z roku 2003. Video vypráví příběh odsunu sudetských Němců pomocí vystřihovánek, které připomínají ilustrace z dětských knížek. Pod obrázky stojí výroky jako "Buď tvrdý k Němcům", ale jsou vidět jen velmi krátký okamžik, než zmizí v Baltském moři. Je to příběh, který nechce být připomínán, padá za oběť zapomnění a nemá se stát součástí národní paměti.

Ve filmu Dedications Tomáše Kajánka (2021) jde o zcela jiný příběh migrace, totiž o emigraci českých protestantů do Berlína v 18. století. Dedications působivě ukazuje roli, kterou hraje jazyk při budování historie, paměti a identity. Dokumentární film je komentován vypravěčem v češtině, na základě životopisných poznámek z 18. století, zatímco německé, anglické a polské titulky mají jiný překladatelský původ: Google Translator, advokátní spisy a literární překlad. Díky tomu jsou vzpomínky na útěk a migraci, zážitky z vyhnání, pocitu nebýt vítán a hladu předávány v úplnosti a jazykem vypůjčeným z literární předlohy 18. století pouze vlastní národní, tedy české, komunitě, zatímco vzpomínky předávané převážně v anglickém a německém překladu připomínají spíše strohou a útržkovitou zprávu. V závislosti na jazyku se mění pohled na zkušenosti s migrací a současný filmově-literární dokument tak zůstává pro příjemce, kteří nemluví česky, neúplný a často nesprávný.

Výzkum ve filmovém archivu vynesl na světlo videa, která se kriticky zabývají kategorií národní identity a prázdnými místy v národní paměti. V umělecké dekonstrukci národních symbolů, míst paměti a stereotypů se dají dobře odhalit tyto nacionalismy a rasismy, které jsou těmto prázdným místum dlužni. Tyto filmy tak přispívají k vyplňování těchto prázdných míst.

Rafani: Balt (2003)

Barbora Kropáčková: Slepá skvrna (2020)

Tomáš Kajánek: Dedications (2021)

[1] Fenske, Michaela (2010): Alltag als Politik – Politik im Alltag. Dimensionen des Politischen in Vergangenheit und Gegenwart. Berlin et al.; Hall, Stuart (1981): Notes on Deconstructin ,the Popularʻ. In: Raphael Samuel (ed.): People’s History and Socialist Theory. London, p. 227–249.

[2] Heinrich, Hanna (2020): Ästhetik der Autonomie: Philosophie der Performance-Kunst. Bielefeld.

[3] Nora, Pierre (1990): Zwischen Geschichte und Gedächtnis. Berlin, S. 26.

[4] Assmann, Jan (1992): Das Kulturelle Gedächtnis. Schrift, Erinnerung und politische Identität in frühen Hochkulturen. München; Olick, Jeffrey K. (1999): Collective Memory: The Two Cultures. In: Sociological Theory 17, S. 333–348.

[5] Blaive, Muriel (2009): The 1989 Revolution as a Non-Lieu de Mémoire in the Czech Republic. In: Gjuričová, Adéla (Hg.): Elektronický sborník z konference „1989–2009“: Společnost. Dějiny. Politika. Praha. https://www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/Sbornik_konference-1989_2009.pdf [28.11.2022].

[6] Spiritova, Marketa (2021): Curating Socialism? Curating Democracy! Die (Re-)Inszenierung der Zivilgesellschaft nach 1989 in Tschechien. In: Phillipp Schorch, Daniel Habit (Hg.): Curating (Post)Socialist Environments. Bielefeld, S. 309–330; Spiritova, Marketa (2020): Jubiläen zwischen Erinnerung, Karneval und Protest: Der Prager Samtene Karneval als urbanes Phänomen des Liminoiden. In: Bayerisches Jahrbuch für Volkskunde, S. 17‒35.

[7] Holý, Ladislav (2001): Malý český člověk a skvělký český národ. Národní identita a postkomunistická transformace společnosti. Praha.

[8] Hroch, Miroslav (2008): Die historischen Bedingungen des „Nationalismus“ in den mittel- und osteuropäischen Ländern. In: Jahn, Egbert (Hg.): Nationalismus im spät- und postkommunistischen Europa. Bd. 1: Der gescheiterte Nationalismus der multi- und teilnationalen Staaten. Baden-Baden, S. 99-112, hier: 87.

[9] Billig, Michael (1995): Banal Nationalism. London.