Cyklus videí, věnujících se různým zprostředkujícím a edukačním aktivitám kolem samotného umění, zahajuje Eva Jiřička dílem Bylo nebylo - Průvodci světem výtvarného umění a podoby galerijní edukace v čase, který se věnuje tzv. doprovodným programům pro děti i veřejnost. Názvem chce odkázat na to, že první díl cyklu sleduje vývoj od počátků těchto aktivit u nás v 60. letech a soustředí se především na samotné lektory, lektorky a jejich zkušenosti.
Jako příklady institucí, jež se dlouhodobě snaží viditelně a aktivně rozvíjet praxi zprostředkování umění, jsou v pořadu vybrány Národní galerie a Centrum současného umění DOX. V protikladu ke státní instituci s dlouhou tradicí, kde se programy začaly rozvíjet jako první, tu stojí soukromé centrum pro (nejen) současné umění, které se od počátku své patnáctileté existence orientuje na kontakt s veřejností a kulturně-politická témata, rezonující ve společnosti. Toto rozdělení je přitom pro samotný význam doprovodných aktivit zcela zásadní. Jde totiž o to, kdo edukační programy platí? Mají snad účastnické poplatky pokrýt náklady na lektory a lektorky i všechen materiál, včetně pracovních listů? Anebo je to servis, který je natolik důležitý a neoddiskutovatelně potřebný, že je jaksi automaticky zahrnut do nákladů celé výstavní instituce? Na jedné straně totiž Národní galerii přikazuje dnes již edukační roli její statut, z čehož plyne nejen povinnost lektorské oddělení udržovat, ale též postoj, který by takové muzeum umění mělo zaujímat. Na druhé straně pak stojí soukromé instituce (DOX, Museum Kampa a další), které jej mohou chápat jako nadstandardní službu, vyžadující příplatek. Nechci teď ukazovat na konkrétní příklady, zlatá cesta bývá někde uprostřed, ale při pohledu na Bylo nebylo se musíme ptát, zda tyto přístupy odráží též rozdíly v praxi a případně jaké?
Když Charlotta Kotík odešla do Spojených států amerických v roce 1970, její první zaměstnání bylo právě jako stážistka, mj. s úkolem edukace v Muzeu současného umění v Buffalu (USA), jehož sbírka stojí na mnoha finančních darech soukromých sponzorů. Poté se Kotíková, již jako kurátorka Brooklyn Museum of Art, pokoušela dlouhá léta udržovat kontakty s Československem. Do ČR cestovala často i po Listopadu 89, mnohdy v doprovodu zahraničních návštěv většinou vážených a důležitých. A právě kvůli takovým návštěvám vlastně historie lektorského oddělení v Národní galerii začala. Jednoduché dělení, které jsem načrtla výše, se ukazuje složitější, pokud se podíváme z větší perspektivy.
Stejně tak je zajímavá i současná mapa českých edukačních a zprostředkovacích aktivit. Píší se o nich již teoretické (Karina Kottová: Instituce a divák, Display 2019), bakalářské i magisterské práce (zejména na fakultách pedagogické výchovy, ale též Arts Managementu VŠE) a je dokonce možné je stupovat jako magisterské navazující studium (Edukace v kultuře na Pedagogické fakultě Univerzitě Palackého v Olomouci). Mediační aktivity jsou vyžadovanou položkou v grantových žádostech městských částí i Ministerstva kultury. Přibývá pokusů vystoupit ven z „bílé kostky“, též tzv. komunitní programy se staly součástí i větších přehlídek. Tuzemským příkladem může být program Bienále Ve věci umění: Pojď blíž, anebo v mezinárodním kontextu již několik vydání bienále Manifesta, jež se snaží čím dál více pracovat s místními obyvateli i vyloučenými komunitami. Například pro Manifestu 2020 v Marseille byly tyto aktivity jedním ze tří základních pilířů a běžely (v mírně omezené míře, respektive přizpůsobené) i v době pandemie nového koronaviru.
Zajímavá je též otázka po přístupu: donedávna jsme mohli vidět dva hlavní proudy: jeden přistupoval k vystavenému umění jako k inspiraci pro vlastní tvoření, cílil na rozvoj vlastní kreativity a shrnout jej můžeme pod beuysovské heslo: umělcem může být každý. Animační programy, jak bývají nazývány tyto kreativní workshopy, doplňuje druhý přístup, který se soustředí na pochopení souvislostí daného díla či výstavy nebo alespoň základních kunsthistorických pouček. Cílem je se skrze vystavené umění naučit něco, co by tak vzdělaní Evropané mohli znát. Mezi oběma principy je jistě ještě mnoho variant středních cest. Osobně myslím, že onu bájnou „imaginaci“, tedy schopnost vymyslet alternativy k existujícímu stavu, mohou podporovat oba přístupy, ale pouze pokud přijmou a připustí (sobě i návštěvníkům), že umění není pouze věc vzdělání, oddechu či vznešena. Stejně důležité jsou totiž také souvislosti kulturně-politické a sociální. Zprostředkující programy, ať už jsou to komentované prohlídky, workshopy anebo komunitní večeře či snídaně s umělci a umělkyněmi, totiž musí mluvit i o genderovém aspektu tvorby či vystavování umění, problému kolonialismu vzniku sbírek a neměly by se vyhýbat ani sociálním otázkám jak na straně umění, tak i při jeho vystavování. Nejvíce to je samozřejmě potřeba v kontextu současného umění. To je však stále ještě vystavováno spíše v malých a středních galeriích, které edukační aktivity zatím spíše flikují, než rozvíjí a posouvají. Pokusem změnit tento stav je již sedmým rokem fungující projekt UMA Audioguide.
Terén je tedy nepřehledný, stále se rozšiřující a přesto stále nejistý - především finančně. Není výjimkou, že edukátorky a lektoři jsou najímáni „na úkol“, nemají stálou smlouvu a tedy ani jistotu, že budou ve své práci pokračovat a ztrácejí tak motivaci posouvat se dál, sledovat trendy nebo soudobou teorii. Výjimkou nebývá ani vyhoření, případně včasný útěk z oboru směrem k jistějším zítřkům - čest vyjímkám! Zas a znovu se tedy ukazuje, jak nadčasová byla (bohužel) otázka, zastřešující malé sympozium a z něj vzniklou brožurku: Pro koho to děláš?
Anežka Bartlová
