péče 39 výsledků

péče

Potkali se v zimě roku 2009 při studentských nepokojích, kdy prostory obsazené univerzitní budovy poskytly útočiště jak protestujícím studentům, tak lidem bez domova. Nutný dialog a vyjednávání, které mezi nocležníky a demonstranty vykrystalizovaly, vedly k jednoduchému objevu: Lidé bez domova a studenti mohou na svých cílech pracovat spolu.
Komu všemu by galerie měly být přístupné a nejsou? Jsou tu pro rodiče s malými dětmi a jiné pečující osoby? Jsou tu pro děti, nemocné či jinak handicapované? Chovají se galerie k umělcům a umělkyním, jejichž práci prezentují, férově? Proč jsou produkční výstav, na rozdíl od kurátorů a umělců, neviditelné? Mohou se lidé pracující ve sféře současného umění vyhnout (sebe-)vykořisťování, (sebe-)prekarizaci?
Výstava není historickým průřezem tvorby Ester Krumbachové (přestože jej reflektuje), ale spíše rozsáhlou sítí původního materiálu, mnoha textů, obrazů a artefaktů, kterými se Krumbachová po celý život zabývala a obklopovala. Primárně tedy představuje archiv/pozůstalost Ester Krumbachové, a to v tematických blocích, které jsou vzájemně provázané; umožňují tak odkrýt její uvažování o kostýmní tvorbě, zejména o úloze detailu a využití barev, o provázanosti významu, výtvarné formy a celkové atmosféry filmu, o práci s textem kopírujícím mluvený projev a lidové vyprávění spíše než vysoký literární styl, její vztah k magii, realismu, subjektivitě, mužské a ženské polaritě nebo hierarchii druhů i společenských a pracovních pozic.
Centrum pro regenerativní umění se nachází v historickém Červeném mlýně a funguje jako alternativní kulturní prostor a domov aktivní komunity umělců, aktivistů, zemědělců, a kreativců, kteří spravují místní ekosystém. Buduje kulturní diskurz prostřednictvím kreativity, výzkumu, širší veřejnosti, zážitkového učení a vzdělávání.
Část lidstva se spoléhá na technologie, které nám mohou pomoci udržet zodpovědný vztah mezi naší přítomností, minulostí a budoucností. Jiná část se budoucnosti, ve které superinteligence převezme řízení světa, obává. Skrze druhismus sledujeme, jak lidský tvor rozdělil rodinu zvířat, vyčlenil se z ní a nadřadil se jí. Také umělou inteligenci, kterou stvořil, zařadil do oblasti “jiného”.
Volně můžeme pojem intermezzo chápat jako plánovanou aktivitu nebo pauzu úmyslně „vloženou“ do života nebo tvorby a spojenou například s potřebou odpočinku, s nezbytností transformace, obratu a úniku ze zaběhlých kolejí, každodennosti, s překonáním pocitu nenaplněnosti, s chutí pomáhat, posunout se v životě nebo se zapojit do něčeho nového.
Jak zařídit, aby každý a každá mohli mít své místo, kde mohou svobodně říci, co cítí, co zažívají a co si přejí? Může to zatím znít jako fikce, jako obrázek z utopické kulturní civilizace. Ale dá se říct, že taková výstavní instituce zároveň neexistuje a zároveň existuje.
Jakou budoucnost můžeme spoluutvářet s rostlinami? Od koloniální těžby k obnově a péči, od vědecké taxonomie k příbuzenství — svět rostlin odedávna formuje samotné základy lidského života.
Výstava s využitím dokumentačních formátů či reinstalací představuje umělecká díla, která byla primárně koncipována pro veřejný prostor a aktivně reagovala na společenskou situaci ovlivňující, determinující nebo rozvíjející charakter konkrétní lokality a kvalitu jejího využití komunitou.
Vjera Sleutel vystudovala architekturu na univerzitě KU Leuven. Spolupracuje s ateliérem POOT-architectuur v Antverpách a je součástí bruselského architektonicko-filozofického kolektivu BAVO.
Její výzkumy se týkají architektury psychiatrie a specificky redesignu nemocnic jako životného prostředí pro jejich dočasné obyvatele. Se zájmem o sociální a politické aspekty architektury se v praxi zaměřuje na angažování lidí a na konstrukci porozumění navrhování.
Diskuze s umělkyněmi, umělci, teoretiky i teoretičkami na téma souvislosti sebevědomí a genderu v uměleckém provozu. Jaký vliv na sebevědomí umělkyň a umělců může mít genderová rovnost? V čem je rozdílné postavení umělkyně či umělce vůči institucím? Jak se na uměleckém provozu projevuje mizení umělkyň v důsledku jejich mateřství?...
Ostravská osada Bedřiška je dlouhodobě řazena k tzv. sociálně vyloučeným lokalitám. Bedřiška ovšem zdaleka nesplňuje charakteristiku vyloučené lokality, jak si je mnozí z nás představují. Lidé zde žijí rádi, osadu považují za svůj domov a společnými silami se snaží starat jak o vlastní domy, tak o veřejný prostor.
Bubahof vznikl jako originální společenství, v němž důležitou roli hrají vztahy nepodléhající hierarchiím a důraz na ekologii chování nejen vůči přírodě, ale i vůči sobě navzájem. Je otevřenou platformou zaměřenou na sociálně-kulturní aktivismus a vzdělávání.
Téma výstavy reaguje na situaci, kterou všichni se zkušeností těsné vazby s další osobou velmi dobře známe. Hlavní pozornost zde získávají každodenní maličkosti, které mohou vzájemný vztah pomoci zocelit nebo naopak začít rozvracet. Záleží, jaký přístup k řešení zvolíme.
Tereza Stejskalová se řadí mezi nejvýraznější feministické a kritické hlasy na české umělecké scéně. V současné době působí jako kurátorka v iniciativě tranzit.cz a dlouhodobě se věnuje výtvarné kritice.
Jako kurátorka Stejskalová často pracuje skrze postkoloniální a feministické prizma a její kurátorská praxe je zpravidla výstupem dlouhodobého výzkumu.
Somatická výstava sa v našej hantírke nazývala svät. Svät sa odohrával na zlome času a priestoru, bol vložený do a zároveň oddelený od sveta, v ktorom panuje čas, priestor, zmysel a význam. Vstup do výstavy bol ritualizovaným prechodom medzi svetom a svätom, medzi dvoma rôznymi dimenziami tej istej skutočnosti. Pútnikov a Pútničky vytrhol z bežného života a vrhol do posvätného časopriestoru, kde sa ich vykoľajené telomysle vystavili udalostiam, ktoré boli vonku neslýchané.
Galéria Kurzor je projekt spravovaný Centrom pro současné umění Praha, ktorý sídli priestore bývalej pekárne v pražských Holešoviaciach. Každoročne dáva vybranému kurátorovi či kurátorke priestor a produkčné, finančné a inštitucionálne zázemie pre uskutočnenie celoročného dramaturgického plánu v podobe výstav, doprovodných programov a publikacií.
NU architectuuratelier se zaměřuje na experimentální architekturu, jejich cílem je přispět za použití odpovídajících materiálů a promyšleného využití prostoru ke zlepšení životního prostředí. Ve své tvorbě se mimo jiné věnují také krajinářství. Ateliér byl nominovaný na cenu Mies van der Rohe a Belgickou cenu za architekturu s projektem C-mine Expeditie. Jedná se o rekonstrukci starého důlního komplexu, který dnes slouží jako kulturní a zábavně-vzdělávací park.