dějiny umění 104 výsledků

dějiny umění

Výstava Šedá cihla 34/1993, pokračovala v typu uměleckého salonu, 34 umělců narozených v letech 1941–1964 vybrala odborná jury složená z Jany Geržové, Mahuleny Nešlehové a Petra Nedomy. Úspěšná letní výstava probíhala v prostorách Galerie U Bílého jednorožce na náměstí v Klatovech a v exteriéru hradu a interiéru zámku Klenová.
Historička umění a kurátorka Pavlína Morganová v současnosti působí na Akademii výtvarných umění v Praze, na tamní katedře dějin umění a Vědeckovýzkumném pracovišti.Je autorkou knihy Akční umění a podílela se na přípravě antologií České umění 1938-1989 – programy, kritické texty, dokumenty a České umění 1980-2010 – Texty a dokumenty.
V roce 2005 Pavlína Morganová kurátorsky připravila výstavu Insiders. Měla mapovat tehdy nejmladší generaci umělců, jež vstupovala na scénu kolem poloviny 90. let.
Škola performance je součástí rozsáhlého projektu Škola avantgardy, který Avděj Ter-Oganjan začal v roce 1995 a pokračoval s ním až do roku 1998. V první skupině studentů, se kterou pracoval, byli lidé různého věku z neuměleckého prostředí a spolupráce netrvala dlouho. Ve druhé skupině byli hlavně známí Avdějova tehdy patnáctiletého syna Davida Ter-Oganjana v podobném věku. Projekt měl formu experimentálního zasvěcování nezkušených a naivních teenagerů do uměleckého světa.
GHMP v programu pro Zámek Troja prezentuje tematickou výstavu ze svých sbírek. Tentokrát jde o sochařské skici a studie k pomníkům, památníkům a sochám ve veřejném prostoru. Sbírky galerie disponují řadou z nich, některé mají k definitivní realizaci velice blízko, jiné jsou viditelně pouhým prvním krokem k hledání celkového výrazu.
The privileged places of art-critical exposure – catalogue essay, curatorial remarks, broadsheet review, glossy art magazine article, academic research paper, art-historical monograph, and their online versions – have been challenged by new means of accessing the art-critical discourse (‘joining the debate’): blog entry, tweet, youtube video, facebook status/comment.
Jakým způsobem podmínila fotografie, se svou schopností zpřítomnit umělecké dílo, chápání dějin umění a vizuální kultury a potažmo výuku a výzkum v oboru? Jak vynález fotografie proměnil naše vnímání uměleckých děl? Jaké jsou historické, teoretické, estetické, pedagogické a politické důsledky subjektivity fotografa? A v čem tedy s ohledem na tyto otázky spočívá Sudkova jedinečnost?
Jako kurátor je Jiří Ptáček činný od konce 90. let. Převažují období, kdy tento segment svých aktivit provozuje na volné noze, v letech 2007 a 2008 byl dramaturgem galerie NoD při Experimentálním prostoru Roxy/NoD, v současnosti pracuje jako kurátor ve Fotograf Gallery. Vedle toho se Ptáček intenzivně věnuje umělecké kritice a publicistice (mimo jiné periodika Umělec, Fotograf, A2, Flash Art či Nový prostor). Mezi lety 2003 a 2006 byl šéfredaktorem časopisu Umělec.
Galerista a kurátor Jaroslav Krbůšek se pohybuje v českém uměleckém provozu od osmdesátých let. V roce 1984 založil Galerii Opatov, v níž do ukončení jejího provozu v roce 1992 připravil 111 výstav; v letech 1994 až 1997 provozoval Galerii Ruce, od roku 1995 do roku 2002 byl ředitelem Galerie Václava Špály. Ve svém příspěvku se věnuje především své činnosti v rámci Galerie Opatov.
V úvodním textu k výstavě Jana a Jiří Ševčíkovi píší: „Zkolabovaly alternativy, zkolaboval zájem společnosti a zůstala jen okrajová pozice. Viděno zevnitř, problém Východ–Západ tedy stále zůstává. Pro Západ je východní umění zajímavé jen pokud je kompatibilní produkcí nebo produktem obětí.
Obchod se zlevněným drogistickým zbožím na Bayerově ulici v Brně fungoval v letech 1986–1989 také jako nezávislý výstavní prostor.Jeho koncepci vytvořili umělci Petr Oslzlý a Rostislav Pospíšil, pohybující se v oblasti výtvarného umění a divadla; technickou podporu zajistil vedoucí drogerie Drahomír Svatoň.
Proč zmizela Jarmila B.? A proč by nás to mělo zajímat? Jarmila B. byla umělecká keramička, která nevynikla žádnou zajímavou realizací, jen množstvím tak trochu zbabraných projektů a vynucených, ničím výjimečných kompromisů. Jedná se tu ale spíš o to, co nevytvořila – o její radikální vize, jež zůstaly zachycené v jejích denících (a jež nápadně připomínají projekty jistých radikálních konceptualistů a některé akce současných umělců). V jistém smyslu předběhla svou dobu.
Tomáš Svoboda (1974) je aktivní umělec konceptuálního ražení, patří ke generaci, jež vstupovala na scénu začátkem nového tisíciletí. Vedle vlastní volné tvorby se věnuje instalování výstav. Ve svém příspěvku představil především vlastní podíl na založení a následném vedení galerie Display v pražských Holešovicích.
Postupem času v činnosti Marka Pokorného vystupuje stále výraznější zájem o otázky institucionálního provozu umění. Ve svém příspěvku kritizoval pro české prostředí podle něj charakteristické „hybridy“ – instituce s nejasně vymezeným statutem, v nichž se typicky prolínají zájmy partikulární a obchodní s deklarovaným universalistickým posláním. Problémem takových institucí má být jejich inherentní nestabilita daná střetáváním vzájemně protikladných funkcí, jež přitom samy o sobě nemusí být nelegitimní. Kriticky se vymezil i vůči „naivnímu“ free-lance kurátorskému přístupu – kurátor coby autor konceptu připravuje výstavu a volba výstavní instituce představuje cosi druhotného.
Snímek zaznamenává momenty z krajinářského plenérového kurzu členů třebíčského výtvarného kroužku při Osvětovém domě Bedřicha Václavka, který se pod vedením Antonína Kybala konal v roce 1959 v okolí Ptáčova. Kroužek, založený v roce 1953 jako okresní platforma převážně amatérských malířů, organizoval lokální výstavní činnost a umělecky vzdělával své členy.
Prvotním impulzem výstav Šedá cihla byla snaha o splacení dluhu autorům, kteří nemohli před rokem 1989 svobodně vystavovat nebo příslušeli k polooficiální scéně. Záhy se se ale výstava pokusila transformovat do reprezentativní přehlídky aktuálního umění.
Zajímavé pozadí této akce si žádá širší vysvětlení, které má kořeny o deset let dříve.
Mini-sympozium „Bauhaus a funkcionalismus“ zkoumá recepci a interpretaci vzniku a rozkvětu funkcionalismu v Československu v meziválečném období, kontakty s Bauhausem v Německu. Osoba předního teoretika modernistické avantgardy Karla Teigeho a jeho pedagogického působení na Bauhausu je exemplárním příkladem networku a vzájemných kontaktů.
Film zachycuje dům Čestmíra Sušky a Nadi Rawové, v němž se v červenci 1980 odehrálo jedno z prvních neoficiálních sympozií 80. let, na něž brzy navázala další (Netvořice 81, Mutějovice 83 ad.), a které vyústily v sérii Konfrontací (1984–1987), výstav nejmladší generace výtvarných umělců.
Artyčok.tv in collaboration with Are is bringing a selection of lectures and presentations from the field of contemporary art scene in Greece.
Pravděpodobně jediný filmový záznam z neoficiálních Konfrontací, výstav organizovaných studenty pražských vysokých uměleckých škol v letech 1984–1987. Druhá výstava ze šesti se konala v roce 1984 v domě pronajatém studentem AVU Petrem Petrem v Krymské ulici 21 v Praze-Vršovicích. Zúčastnili se jí studenti AVU, VŠUP a dva zahraniční stážisté, kteří pokryli nejen stěny domu, ale i prostory na dvorku a na pavlači.
Edit András sleduje zejména společensky angažované, sociálně citlivé a kritické práce maďarského umění. Zajímá ji změna společenské pozice umění a to, jakými způsoby se aktuální situaci přizpůsobuje nebo jí naopak vzdoruje. Všímá si, jak se postsocialistická kultura vypořádává s vlastní minulostí, věnuje se genderovým aspektům maďarského umění, zkoumá vztah kultury a moci i způsob, jak snadno se kulturní a historická témata dají politicky zneužít.
Kurátorské aktivity Olgy Malé jsou spjaty s jejím působením v Galerii hlavního města Prahy. Právě tam v 90. letech a na počátku tisíciletí realizovala společně s Karlem Srpem řadu výstav zahraničního i domácího umění.K nejvýznamnějším počinům dvojice Malá-Srp patří založení tradice Bienále mladého umění Zvon.
Jaký je smysl umění? Mění se tento smysl, překračujeme-li hranice států a politických systémů? A co se stane, jestliže umění překročí hranice svých vlastních definic?
Na tyto i další otázky se pokusilo hledat odpovědi mezinárodní on-line sympozium s názvem Chalupecký ve světě, které zorganizovala Společnost Jindřicha Chalupeckého.
Historička umění, kritička a kurátorka Milena Slavická se ve své prezentaci věnuje především vlastním kurátorským aktivitám z 90. let. Zahajuje ji ovšem poměrně obšírným pokusem o obecnější typologii kurátorské praxe. Vyzdvihuje tu roli Haralda Szeemana coby zakladatele kurátorství pojímaného jako druh autonomní tvůrčí činnosti.
Milan Knížák je od šedesátých let výraznou osobností české umělecké scény. Od roku 1990 vede Ateliér intermediální tvorby na Akademii výtvarných umění v Praze, mezi lety 1990 a 1997 zde působil ve funkci rektora. Od roku 1999 do roku 2011 byl ředitelem Národní galerie v Praze. Především jeho působení v této funkci i s tím spojené příležitostné kurátorské činnosti je věnován jeho příspěvek.
Výstavní projekt si klade za cíl obnovit zájem o sochařské médium, otevřít národnostní otázky bývalé Jugoslávie ve vazbě na střední Evropu. Sochařské dílo Ivana Meštroviće vznikající a umístěné nejen napříč Evropou slouží jako případová studie umělecké praxe, kterou nedefinuje pouze lokální zakotvení, ale i přeshraniční témata, společenská poptávka a klima.