Reportáže

Být někým, kým (ne)jsem

Katarzyna Kozyra vychází ze sebe jako subjektu, který zároveň performuje a je performován, přičemž autorka používá fotografii, sochu, instalaci a video. Z perspektivy více než třiceti let její intenzivní přítomnosti ve světě umění lze říci, že proměňující se identita a její utváření jsou nejdůležitějším tématem její tvorby.

Tomu je také podřízen výběr prací, které jsou zastoupeny na výstavě. Výstava se zeširoka zaměřuje na tvorbu této významné polské umělkyně. Představuje oblasti jejího zájmu a způsoby řešení problémů, jako jsou různé podoby prožívání a definování identity, těla a pohlaví i kulturních tabu od oceněných Mužských lázní na Benátském bienále až po projekt Hledání Ježíše a její nejnovější performativní aktivity.

Výstavní projekt Katarzyny Kozyry Být někým, kým (ne)jsem představuje dvanáct různých projektů z let 1995 až 2023. Mezi nejznámější prezentované projekty patří Mužské lázně (1999), Hledání Ježíše (2012–2022) nebo Sen (2023). Součástí výstavy jsou také rekvizity z autorčiných projektů, například rozřezaná kůže ze Žranice (2021) a další vybrané převleky z cyklu projektů V umění se sny stávají skutečností (2003–2008).

přístupnost(cc) cz en
umělciKatarzyna Kozyra
kurátorNina Hobgarska
místoDům Umění Ostrava
tagy
režieJan Vidlička
účinkujícíJiří Jůza
kameraJan Vidlička
zvukJan Vidlička
střihJan Vidlička
interviewJan Vidlička
kategorieReportáže
publikováno6. 11. 2024
délka0:07:16
jazykČesky
embedlink icon
arrow down
související
Být někým, kým (ne)jsem
Ve videu Si četli se postupně s nenuceností představuje několik mezigeneračních dvojic. Otcové, matky, synové a dcery hovoří o svém původu a schopnosti hovořit „mateřskými“ jazyky. Příslušníci mladší generace přirozeně bezvadnou češtinou nebo slovenštinou většinou připouští, že si nejsou v řečí svých rodičů zcela jisti, je to „kuchyňská“ komunikace druhé generace někdejších imigrantů. A právě tyto jazykové posuny se stávají umělci symbolem trhliny, která se objevuje mezi ním a jeho rodiči.
Někdy někomu něco vykládáme a vlastně to říkáme spíš sami sobě. Druhý člověk funguje jako zrcadlo, jen jako pouhá součástka procesu, ve kterém se zjevujeme sami sobě v nové podobě. Rozdíl mezi monologem a dialogem je nezřetelný.