Reportáže

Být sněný

Sen nezná ani nepřipustí rozdíl mezi tím, co je reálné a co ne. Výstava pracuje se snem jako metaforou stavu, ve kterém nelze odlišit realitu od fikce, stavem, ve kterém jsme kolektivně sněni za pomoci současných technologií.
Být sněný. Internetový svět virálních videí proniká do reality a ztělesňuje se ve svých uživatelích. Simulace předpovídá realitu. Realita se stává snem. Snová práce. Pracovník přijímá rozhodnutí hry a zbavuje se vlastních morálních postojů. Realita vytvořená vyhledávacím a doporučovacím algoritmem googlu. Resyntéza a automatická imitace umělou inteligencí. Snovou logiku lze ale i aktivně přijmout jako taktiku pro jednání v strategiích mocenských struktur. Hypnotická indukce pocitu smutku, pocitu pro dnešní dobu příznačného, ale potlačovaného.

Ve výstavní instalaci se návštěvník setkává s pracemi čtyř autorů. Tomáš Kajánek zkoumá, jak uživateli vytvářený obsah internetu odkrývá některé symptomy společnosti, konkrétně, jak se v určitých skupinách youtubových videí zhmotňuje strach a iracionalita, což poté zpětně ovlivňuje realitu. Filip Hauer ve své počítačové hře simulující pracovní den obrací kritickou pozornost ke společenskému pojetí práce a pracovní doby jako opakované mechanické činnosti, zbavující jedince kognitivního vnímání a vlastních morálních postojů. Zvuková instalace Marka Hlaváče, kurátora výstavy, odkazuje na vytváření nových realit činností digitálních algoritmických procesů. Ostatní díla na výstavě jsou sněna v resyntéze, automatické transformaci a imitaci umělou inteligencí. Video Terezy Darmovzalové (Indukce smutku) může posloužit jako jakýsi klíč k „lucidnímu snění“– taktickému přijmutí snové logiky. Video pracuje s hypnotickou indukcí pocitů, které potřebují být prožity, které ale držíme pod povrchem kvůli pracovní vytíženosti, společenským konvencím, genderovým stereotypům a řadě dalších důvodů příznačných pro čas a prostor, ve kterém žijeme. Jako host téma výstavy svým textem o médiu tarotových karet jako předobrazu či analogie současných technologií doplňuje Vít Bohal, teoretik a člen Diffractions Collective.

umělciFilip Hauer, Marek Hlaváč, Michal Cáb, Tomáš Kajánek, Tereza Darmovzalová, Vít Bohal
kurátorMarek Hlaváč
místoGAMPA
tagy
účinkujícíMarek Hlaváč
kameraIvan Svoboda
zvukIvan Svoboda
střihIvan Svoboda
interviewIvan Svoboda
kategorieReportáže
publikováno1. 7. 2020
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Být sněný
Kolektiv Rotor funguje v Bruselu již od roku 2005. Ve své činnosti kombinují praktické, výzkumné a kurátorské přístupy při vytváření kritických postojů k používání a znovuužívání materiálních zdrojů ve stavebním průmyslu a architektuře. Architektura je pro ně především objektem recyklace. Přistupují k ní v opačné fázi jejího procesu, totiž v momentu, kdy je určena k transformaci či demolici.
Existuje v jejich provozu vize a případně koncepční plán, který by reflektoval proměňující se technologické podmínky současného umění? A jaké formy institucionální péče o pohyblivý obraz by tyto instituce vůbec měly nabízet? Jde o podporu při produkci, vystavování, uchovávání? Jak vypadají smluvní vztahy mezi nimi, autory a autorkami?
Navzdory obecnému přesvědčení jsme jen zřídkakdy odměněni za to, že jsme sami sebou. Ve skutečnosti je civilizace z velké části výsledkem naší schopnosti autocenzury a potlačování našich spontánních pudů a přirozených impulzů. Beseda s Reném Levínským a Matějem Cibíkem proběhla v rámci oslav 125. výročí narození Františka Suchého, zahradního architekta a ředitele strašnického krematoria.