Přednášky

Dějiny kurátorství současného umění – Milena Slavická

Historička umění, kritička a kurátorka Milena Slavická se ve své prezentaci věnuje především vlastním kurátorským aktivitám z 90. let. Zahajuje ji ovšem poměrně obšírným pokusem o obecnější typologii kurátorské praxe. Vyzdvihuje tu roli Haralda Szeemana coby zakladatele kurátorství pojímaného jako druh autonomní tvůrčí činnosti. Jeho výstava When Attitudes Become Form podle ní (1969) nepředstavovala věcnou zprávu o stavu umělecké scény, ale měla přímý formativní vliv na její další vývoj. Dvě základní polarity kurátorské praxe představuje podle Mileny Slavické na jedné straně situace, kdy jsou osobnost kurátora a jeho aktivity spojeny se sbírkotvornou institucí typu národního muzea výtvarného umění, na straně druhé kurátor „na volné noze“ či spjatého s prostředím institucí typu Kunsthalle. První případ implikuje „odpovědnější přístup“, do něhož se nezbytně promítají třeba i motivy státně reprezentativní. Jako příklad kurátora vázaného na tento typ instituce uvedla Slavická někdejšího ředitele Centre Gerges Pomidou Jeana-Huberta Martina, mimo jiné autora výstavy Magiciens de la Terre. Představitelem druhého pólu má být Hans-Ulrich Obrist. Vedle toho, že se pohybuje mimo institucionální struktury tohoto typu, má být pro jeho kurátorskou praxi typický méně autorsky invazivní, s úsilím o pochopení úhlu pohledu samotné umělecké komunity spojený přístup. Součástí tohoto jeho přístupu je podle Slavické i jeho zvyk mapovat uměleckou scénu prostřednictvím početných rozhovorů se samotnými umělci. Právě s tímto svým obrazem Obrista-kurátora se Milena Slavická identifikuje.


Pro aktivity samotné Mileny Slavické je klíčový její vztah k moskevské konceptuální scéně, jež se datuje od roku 1977, kdy poprvé navštívila ruskou metropoli a navázala kontakty s tamní neoficiální uměleckou komunitou. Moskevskému konceptuálnímu umění 70. až 90. let byla věnována její výstava Létat, odejít, zmizet (1995; GHMP, Městská knihovna). Vyzdvihla tu určitý poetický aspekt ruského konceptualismu, spojený s frekventovanou symbolikou nepřítomnosti a mizení. Už v roce 1990 konfrontovala v Galerii U Řečických prostřednictvím dvojvýstavy tvorbu české umělecké skupiny Pondělí s prací ruské Medhermeneutiky. Spojnicí dvou uskupení měla být „distanční hra“ s motivy dětství a naivity. V roce následujícím Milena Slavická spoluzakládá galerii Pi-Pi-Art – zkratka představovala záměrně deformovaný akronym slov Prague Project for the Art – v prostoru bývalé síně Československého spisovatele (Dům U Topiče), již pak vedla kolektivně s umělci Viktorem Pivovarovem, Václavem Stratilem a Adrienou Šimotovou. Vedle několika monografických přehlídek připravilo Pi-Pi-Art mimo vlastní prostor galerie v budově ÚLUV klíčovou výstavu počátku devadesátých let Nová intimita (1991), věnovanou tvorbě s motivy silně osobními a emocionálními (v níž ovšem znovu nechyběl onen moment „distanční hry“).

Josef Ledvina

umělciMilena Slavická
místoČeská republika
tagy
účinkujícíMilena Slavická
kameraKateřina Krejčová
zvukKateřina Krejčová
střihKateřina Krejčová
překladAdéla Dörnerová
playlistyDějiny kurátorství současného umění
kategoriePřednášky
publikováno16. 8. 2013
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Dějiny kurátorství současného umění – Milena Slavická
V únoru 2019 vydala Documenta 15 tiskovou zprávu oznamující jména uměleckých ředitelů/lek nastávající edice největší světové výstavy umění. Oznámení přineslo hned dvě historicky pokrokové novinky. Výstavu nebude jako tomu bylo vždy doposud řídit jednotlivec, ale kolektiv (a to dokonce kolektiv umělců), přičemž prvně od založení výstavy v roce 1955 bude vedení svěřeno kurátorům z asijského kontinentu.
Jan Freiberg pracoval v Galerii Klatovy/Klenová jako kurátor a fotograf. Po vynuceném odchodu všech odborných pracovníků našel budoucnost na hřbitově Malsička ve Volyni a zřídil tu v roce 2010 v bývalé smuteční síni Galerii Na shledanou. Maloměsto, hřbitov a smrt podmiňují její existenci a vytváří základní rámec pro špičkové české umělce. Smyslem galerie je upozornit skrz umění na smrt jako živou součást života.