Denisa Lehocká připravila pro spodní prostory galerie FUTURA sochařskou instalaci nových intuitivně procesuálních prací. Vytváření objemů mezi organickou a modelovanou formou tisícerým omotáváním kusů hadříků nití a jejich následným každodením namáčením do sádry, sešíváním, pokrýváním, prošíváním nebo pošíváním, vytváří kokonům podobné, vrstvené pahýly uchovávající teplo a pamět jako uzavřený deník emocí. Práce má cosi z ženské umělecké tradice tematizující společenskou tělesnost, tak jako určitý terapeutický, léčivý, až obvazový nádech, ale i jistou meditativní, rituální duchovnost rytmického neracionalizovaného gesta.
Některé kokony ve FUTUŘE získaly další přidané vrstvy, jejichž asociace se opět nejasně pohybují mezi zátěží – jakýmsi nákladem, který prohýbaje se, pokorně nesou, a oblečkem, ochranou, ale i něčím obepínavým a svíravým, snad jako je tomu u dítěte v zavinovačce. Některým nechybí dekorace, snad i šperky jako je tomu v případě plastových barevných sklíček, u jiných ploché prvky geometricky značené, připomínají spíše značkování skotu nebo cedule odsouzenců. Další byly chyceny s jinými prvky do průhledných sítí, ve vzájemně propleteném objetí do svůdných punčoch nebo jako mrskající se ryby uvízlé do pevných rybářských ok. Jinde zase přidané prvky připomínají povadlé záhyby otylých těl – jejich součástí, ale zároveň jim jaksi vnější, vyzývající k odříznutí.
Celková instalace propojující jednotlivé kokony systémem lan a nití, zdá se, opět vybraných s důrazem na jemnost a pevnost, připomíná jak Lehocká sama říká arabesku. Na hranici psaného, nebo ve vztazích alespoň čtená, asociující organicky propletené šlahouny rostlin, ale přitom přesně kompozičně konstruovaná. Propojení jakoby připomínala jakousi křehce získanou rovnováhu jednotlivých závaží, ale zároveň i dílenské zdi podobný systém organizace jednotlivých nástrojů vždy po ruce. Nevíme, jestli se jedná o výsledek proběhlé akce, nebo obsedantní přípravu pro ní. Textury a barevnost a celková haptičnost napovídájí spíše k jakémusi intimnímu, měkkému, snad až domáckému, utažení, rozstříhávání a fragmentace, se skoro až nutkavým skládáním a překládáním textilií je snad blíže poloze nutkavé suspenze.
Projekce do mapy prostoru připomíná středový záblesk. Zahuštěním instalace ve středu podlouhlé chodby s rozplýváním se na začátku a na konci Lehocká přerušila jeho přirozenou narativní sekvenčnost, jeho procházkovou lineární časovost, a i v práci se světlem ji přenesla do rozhraní jednotlivých intenzit. Všechna zavěšení přitom využívájí existující perforace zbylé ve zdech po 15 letech výstavního provozu.
Michal Novotný
