Expozice

umělci Štěpánka Sigmundová, Markéta VuTru, Jana Doležalová
kurátor Tereza Jindrová
instituce Galerie Jelení
ůčinkující Tereza Jindrová
kamera Nikola Brabcová
zvuk Nikola Brabcová
střih Nikola Brabcová
interview Nikola Brabcová
kategorie Reportáže
publikováno 3. 7. 2014
jazyk Česky / English
embed link icon

Výstava Expozice krouží okolo „klíčových slov“, jimiž jsou muzeum a sbírka, nebo sběratelství. Tyto dvě oblasti můžeme vnímat jako organicky propojené a současně vytvářející napětí mezi soukromým a veřejným, institucionalizovaným a intimním. Jak to jednoznačně proklamovalo ústřední heslo slovinské výstavy Zbiram – toraj som (Ptuj 1992): „Každá sbírka je potenciální základ muzea.“ Zároveň se dá říci, že právě sbírání (jako metoda) a kvazi-muzealizace se stávají jedním z příznačných rysů současného umění. Od mezinárodně uznávaných umělců jako Mark Dion nebo Susan Hiller, přes kurátorské přehlídky jako byla poslední Documenta (2012) a Benátské bienále (2013). Moderní umění si může dovolit vytvářet novodobé Wundertkammery, v nichž se vedle sebe ocitají bizarní lidské výtvory, přírodniny, technické vynálezy i umělecká díla. Zatímco aktuální zájem dnešního (i včerejšího) umění o archiválie, teoreticky reflektovaný jako „archivní obrat“, už je v podstatě kanonickou kapitolou, sbírka se zdá otevírat nové a širší (a přitom hůře definovatelné) možnosti. V praxi můžeme tvrdit, že sbírka je pro umělecký provoz ve své podstatě mnohem vhodnější než archiv, protože na rozdíl od jeho byrokratické a funkční povahy, která vede především k přehlednému uspořádávání kdesi uvnitř, se sbírka sama nabízí, aby byla vystavována, exponována. Vidíme tudíž nejen situace, kdy jsou tradiční instituce muzejního typu oživovány současnými uměleckými díly a projekty, ale také pronikání estetiky, ale i „logiky“ muzea do galerií.
V Jelení se sešly tři umělkyně, které – poněkud polopaticky řečeno – svými vystavenými díly reprezentují tři typy muzea: přírodovědné, antropologické a archeologické nebo umělecké.
Jana Doležalová se ve svých dílech zabývá otázkami ekologie, vztahu člověka k přírodě a rozmanitosti druhů. V této souvislosti sbírá nejrůznější “vzorky”, ale také informace. Její komplexní instalace v Jelení je koncentrována okolo pojmu tzv. ekologické niky, kterou svérázně „ilustruje“ v různých médiích. Jako reprezentanty prázdné niky si vybrala vyhynulého vakovlka a holuby stěhovavé, přičemž je celá instalace propojena symbolikou nabitým „znakem“ průniku nik. Smysl Janina projektu je tedy, dalo by se říci, umělecky naučný. Má svou krásu a poetiku, skrývá v sobě ale také obecnější kritiku vůči přístupu člověka k přírodě i nenásilný apel k osobní zainteresovanosti.
Štěpánka Sigmundová se dlouhodobě věnuje samotnému procesu sbírání, ale také estetice muzejních expozic a způsobu, jak se divák v takové instituci chová. V Jelení nově komponuje svou intimní sbírku netradičních suvenýrů z cest, které vytvářejí jakýsi mikrokosmos schopný odrážet celé universum dnešního světa. Předměty ze sbírky Štěpánka instaluje ve velmi tradiční archeologické vitríně z 50. let a pohybuje se tak na hraně toho, jak chápeme poměr mezi osobní a sdílenou paměťí (běžně uchovávanou v muzeích), mezi tím, co je subjektivní a co „objektivní“. Štěpánka sbírku tentokrát doplňuje sérií pohlednic, tedy něčím, co odkazuje k nejběžnějším (nejen) muzejním suvenýrům. Nejde ale o standardní výběr pouze několika high-lights, nýbrž o jednotlivé scany dokumentující jednotlivě celou sbírku. To, co si návštěvník výstavy odnáší na památku není sériový, nahraditelný produkt, nýbrž jedinečný kus.
Markéta VuTru ve své tvorbě zpracovává kulturní a umělecké motivy a odkazy, které v poslední době pojednává prostřednictvím pečlivě komponovaných fotografických zátiší. V Jelení vystavuje trojici fotek zachycujících bílé „antické“ vázy (ve skutečnosti anonymní soudobý design), které sama dotvořila černou kresbou v přiléhavém starověkkém stylu. Kresby znázorňují helénskou dívku na divanu s příručním počítačem. Poslední vázu zdobí webový odkaz ukrývající návod, jak udržet  co nejdéle při životě květiny ve váze: www.rd.com/slideshows/how-to-make-flowers-last-longer . Sempre viva. Ne náhodou jsou tak označovány slaměnky.
Snaha vytrhnout pomíjivé z jeho pomíjivosti a přitom jej vlastnit, vyrvat z přirozeného prostředí. Tento akt „násilí“ bychom mohli přeneseně vztáhnout i na obecně „umrtvující“ povahu muzea. To je cena, kterou objekt platí za svou muzealizaci. I vakovlk je v muzeu jen vycpaný a květina suchá..
„Muzeální“ výstava v nezávislé galerii zároveň od počátku vznikala s podporou Národního muzea, které pro tyto účely zapůjčilo mobiliář, ale také zpřístupnilo své prostory a sbírky umělkyním k dokumentaci. Vztah výstavy k muzeu jako instituci tudíž není nijak a priori kritický, ale spíš v praxi inspirační a dialogický.

Tereza Jindrová