Krize dokumentárního žánru přichází v době, kdy se vytváří a šíří více fotografií než kdykoli předtím a pravděpodobně se vztahuje k další dlouhodobé krizi, totiž krizi přesvědčvé politické, společnské a ekonomické shody. Díky tomu rovněž selhává dohoda ohledně různých podob produkce vědění. Je-li přinejmenším obtížné vybudovat si pevný charakter tváří v tvář aktuálním událostem, pak se může určtá „archeologie“ součsnosti dostat do popředí, zatímco dokumentární fotografie a její postupy na své důležitosti tratí. Dále tak vyvstávají otázky ohledně měnících se podmínek jejího vzniku a její příslušnosti k dějinám, vědění, paměti, identitám, místům č násilí. Něco uvnitř fotografie zřejmě musí vyplout na povrch, něco, co ještě nebylo pojmenováno, něco jiného…
