dokumentární strategie 28 výsledků

dokumentární strategie

Videa Jespera Alvaera v kompilaci z let 1999-2004 se skládají v soudržný celek, v němž se sledují podobné motivy nebo témata. Jsou to krátké snímky každodenní reality, které autor buď konstruuje nebo jen jednoduše zaznamenává. Spojuje je naladění na oko kamery, hra, v níž pouhý výřez objektivem tvoří novou autonomní událost.
Název „Distressed“ odkazuje nejen k zoufalým pracovním podmínkám a ke kondici jejich pracovnic, ale možná i k samotnému produktu textilních továren, žádaných a módních „distressed denim”. Jde o džíny, které mají vypadat opotřebovaně a obnošeně. Jakoby v nějaké zvrácené logice lidé v bohatších zemích, ze kterých byly textilní fabriky vypuzeny soutěží o cenu práce, nosí roztrhané džíny. Nevědomě tak ukazují pravou povahu podmínek jejich výroby. Jakoby to byly transparenty zbídačených, zavěšené na nahá těla narcisů té bohatší části světa.
Co může být důležitějšího, než se dozvídat o problémech světa? Vidět je. Dokázat je najít, zvnitřnit a tedy na ně reagovat. Michal Blecha nás svým filmem přivádí do zchátralé továrny na výrobu a zpracování filmu ve východoberlínské části Köpenick. Vybydlenost svědčí o zániku, komentáře o nelidských podmínkách pracujících. Dovolí vám rukavice z vazelíny nebo cáry kůže visící z konečků prstů podlehnout nostalgii ztracených zlatých časů analogového filmu?
Jedno z prvních videí Janky Vidové, které vzniklo jako spontánní studentská práce v ateliéru nových médií na pražské AVU. Snovou atmosféru vzniklou výběrem archetypálních motivů (chůze ve sněhu, bílí králíci, staří lidé, idylická krajina v šeru) podpořila autorka dobovými obrazovými efekty (polarizace, barevná manipulace, zpomalování) a nalezenou hudbou.
Když v roce 1990 podal Jan Knoflíček, bývalý ekonomický náměstek Ústředního ředitelství Československého filmu, návrh na transformaci podniku na akciovou společnost, byl jeho projekt schválen, ačkoliv vykazoval fatální nedostatky ‒ neobsahoval soupis majetku ani způsob nakládání s výrobními právy.
Akciová společnost Krátký film se v nových tržních podmínkách nedokázala prosadit. Koncem 90. let přesáhly její dluhy 400 milionů korun a filmovou výrobu se už nepodařilo oživit.
Na stativu položená kamera snímá ženy, muže i děti vyjíždějící z podchodu na Václavském náměstí v místě tehdy ještě neexistující stanice metra Můstek. Jejich do každodennosti ponořené tváře, pasivní těla, která v kontinuálním proudu vyvrhuje mechanismus eskalátoru na povrch, se v Ságlově podání staly obrazem normalizační rezignace české společnosti.
Proč zmizela Jarmila B.? A proč by nás to mělo zajímat? Jarmila B. byla umělecká keramička, která nevynikla žádnou zajímavou realizací, jen množstvím tak trochu zbabraných projektů a vynucených, ničím výjimečných kompromisů. Jedná se tu ale spíš o to, co nevytvořila – o její radikální vize, jež zůstaly zachycené v jejích denících (a jež nápadně připomínají projekty jistých radikálních konceptualistů a některé akce současných umělců). V jistém smyslu předběhla svou dobu.
Když v roce 1990 podal Jan Knoflíček, bývalý ekonomický náměstek Ústředního ředitelství Československého filmu, návrh na transformaci podniku na akciovou společnost, byl jeho projekt schválen, ačkoliv vykazoval fatální nedostatky ‒ neobsahoval soupis majetku ani způsob nakládání s výrobními právy.
Akciová společnost Krátký film se v nových tržních podmínkách nedokázala prosadit. Koncem 90. let přesáhly její dluhy 400 milionů korun a filmovou výrobu se už nepodařilo oživit.
Umělecko-výzkumný projekt se zabývá rolí protestního obrazu a jeho možného působení na reálné sociální, politické i ekonomické změny. Skrze jednotlivé výstupy nabízí vícero perspektiv na užití obrazové, či audiovizuální dokumentace jako možného emancipačního nástroje lidu.
V roku 2013 sa cez Košice prehnalo Európske hlavné mesto kultúry. Chcel som o tom niečo natočiť, a rozmýšľal som čo. Na začiatku roka 2013, na otváracom ceremoniáli, som zistil, že bude zaujímavejšia možno tá odvrátená strana. Že začnem točiť zaujímavé protesty okolo EHMK.
The “documentary turn” has often been mentioned in debates surrounding the art of the last two decades. Is it possible to describe the ways in which this turn has influenced contemporary photography? How has our perception of documentary changed in the age of smartphones, social media, and youtube?