EXPOZICE

Výstava Tomáše Svobody zapojuje do hry divákovu představivost. Triviální způsob jak postihnout historii a vývoj filmu se nabízí prostřednictvím trojice letopočtů: 1895 (první filmové představení pro platící diváky), 1922 (první projekce filmu se synchronním zvukem) a 1935 (premiéra prvního celovečerního barevného filmu). Tedy v čase proměnlivý  (barevný) obraz a zvuk = film, což je přinejmenším obecně nejrozšířenější představa, jak vypadá nebo má vypadat film. Další inovace se ukázaly jako slepé uličky vývoje. Například interaktivní film (kinoautomat) nebo 3D film (IMAX) zůstaly okrajovou kuriozitou. Dílčí technologické inovace zvuku a obrazu pak ve většině případů vezmou za své, sledujeme-li ilegálně stažený film na monitoru notebooku.

V případě instalace(?) Tomáše Svobody Expozice se do hry dostává výše popsaná „představa“ filmu. Jsme svědky utopického výzkumu, který pracuje s premisami: co lze vypustit a co lze čím nahradit, aby díky zkušenosti a představivosti diváka zůstala zachována iluze filmového zážitku. Lze „natočit“ film bez zvuku a obraz nahradit textem? Nakolik fyzicky přítomná filmová kulisa dokáže rozpoutat řetězec asociací a emocí, stát se mentální projekční plochou? Nebo z druhé strany: je naše vizuální zkušenost a imaginace natolik „uvězněna“ do automatismů a stereotypů, že setmělá místnost, řady židlí a projekce nám navozuje dojem kina, stejně jako sled textů (poskládaných ve střihovém rytmu) manipulativně vyvolá pocit, že sledujeme filmovou (obrazovou) produkci? Nebo jinak. Mnohokrát jste přečetli knihu, a teprve pak jste viděli podle ní natočený film. Nezřídka jste naopak jinou knihu četli s předchozí znalostí její filmové adaptace. Ve většině případů ovlivnila předchozí zkušenost zásadním způsobem prožitek z filmu, respektive z četby. A teď si zkuste představit, jak obě tyto rozdílné zkušenosti zažíváte současně. Anebo ještě zcela jinak. Přistupte na představu, že místo galerie jste Expozici našli instalovanou jako exponát v rámci stálé výstavy Muzea kinematografie. Bude tam klasifikována jako historický mezičlánek, slepá ulička nebo prototyp ve vývoji filmového média?

Ondřej Chrobák

 

umělciTomáš Svoboda
kurátorOndřej Chrobák
místoKarlin Studios
tagy
účinkujícíTomáš Svoboda
kameraIvan Svoboda
zvukIvan Svoboda
střihIvan Svoboda
interviewIvan Svoboda
publikováno22. 4. 2009
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
EXPOZICE
Ute Aurand se narodila v roce 1957 ve Frankfurt nad Mohanem, vyrůstala v Berlíně. Začátkem osmdesátých let vystudovala fim na Deutsche Film und Fernsehakademie v Berlíně. Od roku 1985 produkuje své vlastní 16mm filmy. V roce 1987 založila Ute Aurand Filmproduktion. Filmová teoretička Erika Balsom ji označuje za klíčovou figuru berlínské experimentální scény od druhé poloviny 80. let do současnosti.
„Naše pseudoživoty byly komiksové bubliny… Všechno jsme znesvětili… Omílali vyprázdněné,“ říká malíř Vít Soukup jako pesimistický Lopotil v seriálu Staří braši. Ke svým filmům přistupoval podobně. Točil díla plná ironických odkazů k vysokému i nízkému, rád používal klišé v surovém stavu.
Tvorba umělecké skupiny Kamera skura (*1996) vyvěrá ze společné mytologie. Členové skupiny ironicky komentují klišé spojená s vnímáním a interpretací umění. Volba média je vždy podřízena sdělení, jejich akce nabývají podoby mystifikačních parodií na bázi smyšlených osobních příběhů, pseudointelektuálních přednášek, pseudovědeckých pokusů, parodických spirituálních seancí, divadelních představení, pokřivených sociálních sond atd.
V srdci Madridu leží po bouři klidný, byť zpustošený lesopark. Pastevectvo, ovce a psi se procházejí mezi větvemi vyvrácených stromů. V ptačím zpěvu, třepotu listí a šumu okolního velkoměsta se může jednoduše ztratit soustředěný šepot stáda. Staré zdi i nové bariéry uzavírají toto území. V noci se jeho hranice na vrcholu kopce rozplývají. Pod černou oblohou se vynořují obrysy jeho obyvatel. Země rezonuje a město se třpytí.