Přednášky

Gesturing Towards Decolonial Futures

dekolonizace umělecké vzdělávání ekologie

 Gesturing Towards Decolonial Futures je kolektiv, který se zabývá průsečíky systémového násilí, koloniálního popírání, ekologické neudržitelnosti a náročného úsilí o nápravu vztahů. Jeho členstvo, Dino Siwek a Camilla Cardoso, mluví o významu umění a transformativního vzdělávání tváří v tvář současné ekologické, sociální a spirituální polykrizi.

V čem spočívá metodologie „depth education“? Co znamená „transformativní“ nejen pro naše myšlení, ale také jako praxe? Proč se obracet k umění s otázkami, kterým je těžké čelit - a jak můžeme vytvářet prostor pro věci, aby dýchaly a rostly, i když ještě nevíme, co jsou? 

Tato diskuse/krátký film je příspěvkem k výstavě Evy Koťátkové: Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí, kterou kurátorovala Hana Janečková pro českou reprezentaci na 60. Bienále v Benátkách 2024, ve spolupráci s Himali Singh Soin & Davidem Soin Tappesserem (Hyzoloic/Desires), kolektivem Gesturing Towards Decolonial Futures, Kateřinou Žák Konvalinovou a Jiřím Žákem, Denisou Langrovou a Alex Sihelsk*, Sárou Märc, Majou Štefančíkovou a skupinami dětí a starších lidí. 

Koncept: Dani Siwek and Camilla Cardoso (Gesturing Towards Decolonial Futures), Eva Koťátková, Hana Janečková

Ilustrace: Eva Koťátková

tagy
dekolonizaceumělecké vzděláváníekologie
účinkujícíDino Siwek, Camilla Cardoso
zvukMarie Čtveráčková and Martin Hůla
střihDavid Přílučík, Kristýna Bartošová
kategoriePřednášky
publikováno5. 2. 2026
délka0:24:24
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Gesturing Towards Decolonial Futures
Tomáš Vobořil
Alibi čechoslováků, které je historicky vyvazuje ze zodpovědnosti za éru evropského kolonialismu, se povážlivě narušuje, pokud podrobněji nahlédneme některé epizody československé historie a revidujeme postoj, který občané Československa ke koloniím a kolonizovaným zaujímali, jaké orientalizující představy vytvářeli. A nejedná se zdaleka pouze o postoj vůči lidem a kulturám mimoevropským, ale také v rámci Evropy samotné, jak ve svém díle dokládá Vobořil.
Jan Pfeiffer
Výstava Jana Pfeiffera zkoumá, jak architektura a urbánní prostory uchovávají energii a myšlenky, které do nich byly vtištěny, a sleduje autorovu cestu od osobních zážitků k obecným symbolům. Pomocí černobílých fotografií a modelů intuitivně propojuje vzdálené prvky – od plamene v Ramaláhu po korunu Staroměstské mostecké věže – do poetické konstrukce o architektonických "zřídlech".
Jan Rousek
Video chápe autor jako součást dekolonizačního procesu v rámci historie československé kinematografie. Jeho konceptuální metoda práce je založena na dekonstrukci a reinterpretaci původních scén z československých filmů Křik (Jaromil Jireš, 1963), Jak básníci přichází o iluze (Dušan Klein, 1984) a Dědictví aneb Kurvahošigutntag (Věra Chytilová, 1992). Ve všech vystupují stereotypně zachycené černošské postavy.
Pavel Nádvorník
K fotografování Romů se Pavel Nádvorník dostal v roce 1986 v rámci snahy o přijetí na fotografické studium na pražské FAMU. „Cikáni“ na Nádvorníkových fotografiích jsou čtvrtstoletí po jejich fotografické romantizaci zcela jiní, jsou tragickou součástí popkultury pozdního socialismu, plné lákavých plakátů a pašovaného videa.