Reportáže

Černá a bílá ve fotografii

Výstava je první větší soubornou přehlídkou Radka Brousila (*1980, Nitra), absolventa ateliéru fotografie na pražské Uměleckoprůmyslové škole a držitele ceny Oskára Čepana. Brousilovy práce vycházejí z média klasické fotografie, ale zároveň jsou polemikou nad technologií zpracování fotografického obrazu, která se týká problematiky zaznamenávání tmavé pleti. Toto téma Brousil rozvíjí v „sudkovsky“ laděném fotografickém souboru plastik černošských portrétů význačného cestovatele a sochaře F. V. Foita. Nejnovější fotografie poprvé představené v Galerii hlavního města Prahy přesahují do média objektu a dotýkají se nejen kolonialismu v sochařském umění, ale tematizují rovněž barokní plastiky Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa představující postavy Maurů na tzv. Královské cestě, která vede poblíž Colloredo-Mansfeldského paláce přes Karlův most a Nerudovu ulici.

umělciRadek Brousil
kurátorSandra Baborovská
místoGHMP - Colloredo Mansfeld
tagy
účinkujícíSandra Baborovská, Radek Brousil
kameraMilan Mazúr
zvukMilan Mazúr
střihMilan Mazúr
interviewMilan Mazúr
překladZuzana Rousová
kategorieReportáže
publikováno1. 3. 2017
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Černá a bílá ve fotografii
Výstava Jana Pfeiffera zkoumá, jak architektura a urbánní prostory uchovávají energii a myšlenky, které do nich byly vtištěny, a sleduje autorovu cestu od osobních zážitků k obecným symbolům. Pomocí černobílých fotografií a modelů intuitivně propojuje vzdálené prvky – od plamene v Ramaláhu po korunu Staroměstské mostecké věže – do poetické konstrukce o architektonických "zřídlech".
Umělkyně Sissel Mutale Bergh popisuje svůj nejnovější film s názvem Elmie, což v sámštině znamená „nebe“, „vzduch“ nebo „bouře“, jako dokumentární báseň a lamentaci nad vzduchem, dýcháním, ptáky, horami a větrnou energií. Několik let sledovala výstavbu průmyslových větrných elektráren - i odpor proti nim - ve Fosenu, jižní oblasti známé tradičním chovem sobů v Åerjel Fovsen Njaarke Sijte.
Video chápe autor jako součást dekolonizačního procesu v rámci historie československé kinematografie. Jeho konceptuální metoda práce je založena na dekonstrukci a reinterpretaci původních scén z československých filmů Křik (Jaromil Jireš, 1963), Jak básníci přichází o iluze (Dušan Klein, 1984) a Dědictví aneb Kurvahošigutntag (Věra Chytilová, 1992). Ve všech vystupují stereotypně zachycené černošské postavy.