Diskuze

Hranice architektury: Města bez bariér

Jak vnímají veřejný prostor lidé s handicapem?
Jaké nástrahy, překvapení nebo vylepšení město nabízí?

Sportovec Zbyněk Švehla je prvním Evropanem na vozíku, který dokončil Ironman na Havaji. Vystudoval obor Finance na VŠE a nyní se věnuje projektu prevence dětské úrazovosti Všeobecné zdravotní pojišťovny.
Zbyněk je na vozíku po pádu z kola. Mezi jeho největší záliby patří sport, věnuje se především cyklistice (handbike), triatlonu a rekreačně hraje basketbal.

Architekt Jan Tomandl se od roku 2012 věnuje v Pražské organizaci vozíčkářů koncepční práci a konzultační činnosti v oblasti odstraňování bariér v architektuře, dopravě a veřejném prostoru.
Je členem několika komisí a pracovních skupin při Magistrátu hlavního města Prahy, Národní rady osob se zdravotním postižením ČR nebo Úřadu vlády ČR. Je také doktorandem a výzkumným pracovníkem na Fakultě architektury ČVUT v Praze.

místoSkautský institut
tagy
účinkujícíZbyněk Švehla, Alžběta Stodolová, Jan Tomandl, Karolína Kripnerová
kameraJanek Rous
zvukJanek Rous
střihJanek Rous
playlistyHranice architektury
kategorieDiskuze
publikováno21. 1. 2020
délka01:27:32
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Hranice architektury: Města bez bariér
Americká kurátorka Bojana Coklyat popisuje ve své prezentaci vlastní zkušenosti s přístupem k lidem se zdravotním postižením v České republice. Coklyat realizovala během svého ročního pobytu v České republice výzkum, který se zabýval naším galerijním prostředím. V prezentaci se zaměřuje na práva zdravotně postižených osob a komentuje snahu našich galerií a muzeí vytvářet programy pro návštěvníky s nejrůznějšími druhy postižení.
Komu všemu by galerie měly být přístupné a nejsou? Jsou tu pro rodiče s malými dětmi a jiné pečující osoby? Jsou tu pro děti, nemocné či jinak handicapované? Chovají se galerie k umělcům a umělkyním, jejichž práci prezentují, férově? Proč jsou produkční výstav, na rozdíl od kurátorů a umělců, neviditelné? Mohou se lidé pracující ve sféře současného umění vyhnout (sebe-)vykořisťování, (sebe-)prekarizaci?
Komponovaná událost propojuje různé manifestace tělesnosti s koncepty, které tělesnou totalitu a normalitu narušují. Událost, která na těle staví i tělo využívá. Událost, ve které se těla umělkyň*umělců setkávají s těly publika. Událost, ve které je možné se pohybovat, volit si směr a úhel pohledu, dotknout se (sebe)? Fyzická blízkost už dlouho nebyla bezpečná. Je přece úplně normální mít tělo! Ať je jakékoliv!
NU architectuuratelier se zaměřuje na experimentální architekturu, jejich cílem je přispět za použití odpovídajících materiálů a promyšleného využití prostoru ke zlepšení životního prostředí. Ve své tvorbě se mimo jiné věnují také krajinářství. Ateliér byl nominovaný na cenu Mies van der Rohe a Belgickou cenu za architekturu s projektem C-mine Expeditie. Jedná se o rekonstrukci starého důlního komplexu, který dnes slouží jako kulturní a zábavně-vzdělávací park.
O povaze šílenství se debatuje už od starověku. Duševní nemoc je však vynálezem moderní doby spojené s institucionalizací psychiatrie. Podle Michela Foucaulta to byla potřeba buržoazie 18. století odklidit neposlušné jedince z veřejné sféry, která vedla k zavedení zvláštních ústavů pro tzv. duševně choré. V rámci těchto „cel pro nežádoucí“ se pak psychiatrie vyvinula ve vědeckou disciplínu.