Digitální prostředí, ve kterém žijeme, již prostupuje téměř všechna místa a časy našeho výskytu, podmiňuje téměř všechny úrovně našeho praktického jednání a myšlení. Existující odpovědi na otázku, jak o něm mluvit, jak mluvit o digitalitě, jsou však doposud buď neohrabaně překomplikované, takže situaci spíš dál komplikují, anebo jsou unyle nekritické, když jenom reprodukují různá klišé. Z většiny dosavadních pokusů reflektovat digitální techniku v poezii, literatuře vůbec, ale i v literární teorii se zdá, jakoby se autoři soustředili na digitalitu imaginace spíše než na imaginaci digitality. Jakoby úsilí vyrovnat s tím, co je na digitalitě nové, muselo zahrnovat explicitní použití digitální techniky nebo jejich tropů. Uvěříme-li však, že o digitalitě lze mluvit a že ji lze myslet i bez jejího přímočarého ztělesnění, můžeme se ptát, jak by vypadala imaginace digitality. Do debaty kolem této otázky byl pozván básník Luboš Svoboda, básnířka a teoretička Zuzana Husárová, básník a teoretik Richard Kitta a teoretik médií Palo Fabuš.
