Reportáže

Já a Ty

Ondřej Petrlík je bytostně věrný malíř s výrazným kreativním temperamentem a poznatelným rukopisem. V umění jej zajímá především hodnota bezprostřední stopy, senzuální a emocionální dotyk, obraz (objekt) a jeho dimenze okamžitosti. Vytváří cykly maleb klasických i atypických formátů, kresby, fotografie, objekty, asambláže a instalace. Na samotný akt tvorby se dlouho připravuje, pečlivě zvažuje všechny řemeslné i intelektuální složky. Ondřej dokáže být v procesu naprosto oddaný životodárné náhodě, ale zpětně se snaží s racionálním odstupem porozumět tomu, co pro něj vlastně umění znamená a tuto zkušenost nahlas vyslovit. Jeho definici vztahu uměleckého díla, jeho autora a jeho diváka rozšiřuje naprosto klíčová zkušenost ze světa starožitnostní, kde Ondřej existuje jako poučený znalec, seriózní obchodník a vášnivý sběratel zároveň.
Pro Galerii 35m2 Ondřej připravil instalaci, kde do dialogu vstupují autorské kresby a jejich fotografické reprodukce. Dialog je veden skrze společné monotéma. V adjustovaných olejových kresbách i jejich barevných zvětšeninách dominují plochy – rozpínavé i ohraničené. Dráždí svojí psychografickou intenzitou i kontrolovanou nahodilostí. Skrze jejich energickou i subtilní šrafuru prosvítají zářivě bílé nebo bělavé magické tvary, jakási neurčitá, ale půvabná forma , která má zřejmě naprosto prozaický předobraz. Každopádně nás tyto rozložené tvary nesměle svádí k abstraktnímu vnímání obrazů. Pozornost se tu odvádí od zobrazeného k samotné barvě – jako k prostředku absolutní volnosti. Barvy prochází ochotně a v harmonických sestavách originální kresbou i její reprodukcí. Průzračnost, jas, měkké jiskření pastelových odstínů a jejich „neviditelných“ reprodukovaných valérů, prázdná bílá místa i signální červeň klipsů, ohnuté části zavěšeného fotopapíru – to vše dohromady vyjadřuje jakousi vznešenou jednotu vnímání.
Poznávám Ondřeje i v této aktuální výstavě jako posla těch nejsvobodnějších výtvarných duchů. Není to přitom žádný univerzální umělec, nepouští se do kde čeho. Soubor kreseb a fotografií, který zde předkládá, se obsahově výrazně neodlišuje od jeho předchozí práce, naopak představuje její prodlouženou podobu. Taktéž ráz výstavy lze považovat v ohledu k současné praxi spíše za klasický. Svoboda Ondřeje Petrlíka plyne z jakési vířivé nestálosti a z houpavé rovnováhy všech dostupných malířských a výtvarných forem, se kterými nakládá. Vnímavý divák pochopí, že Ondřej chápe abstrakci jako příliš nepřátelskou, geometrii za příliš svůdnou, figurální zobrazení za příliš sentimentální a expresi za dost relativní pojem. Ondřej se radostně houpe, střídavě v kabátku prosťáčka i aristokrata, někde mezi divokým primitivismem a puritánskou kultivovaností. Dokáže zkreslit skutečnost s instinktem básníka, ale ne k nepoznání. Jak mi jednou řekl on sám:“…jde mu o nejhlubší prožívání reality, jež se od něj oddělila.“

Michal Pěchouček

umělciOndřej Petrlík
kurátorMichal Pěchouček
místoGalerie 35m2
tagy
účinkujícíOndřej Petrlík
kameraNikola Brabcová
zvukNikola Brabcová
střihNikola Brabcová
interviewNikola Brabcová
překladAdéla Dörnerová
kategorieReportáže
publikováno9. 12. 2014
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Já a Ty
Důležitým zprostředkovatelem informací o nových produktech se na začátku šedesátých let stala televize. Ve vysílání bylo třeba zřetelně oddělit reklamy od běžného programu. Eduard Hofman v roce 1964 nakreslil a režíroval krátký film Trio. Jeden charakter z tohoto snímku se o tři roky později objevil v televizním vysílání, aby střežil hranici mezi reklamním blokem a ostatními programy. Původně se mu říkalo Pumprlík, ale televizní diváci mu brzy dali jméno Pan Vajíčko.
Miroslav Barták (*1938) vystudoval námořní akademii a v šedesátých letech se plavil na obchodních lodích jako inženýr. Když mohl ve volných chvílích kreslit, nelákaly ho motivy exotických krajin ani zvláštní fyziognomie místních obyvatel. Na čtvrtce papíru netoužil ukázat, jak dovedně umí vnější svět znázornit; chtěl spíš zjistit, co o něm může vypovědět v čarách kresby. Velmi brzy našel pro své pečlivě režírované scény ideálního aktéra: mužskou figuru, jejímž podstatným rysem jsou chybějící ústa.