Reportáže

Jan Křížek (1919-1985) a umělecká Paříž 50. let

Z mnoha českých umělců, kteří se v minulém století usadili ve Francii, je Jan Křížek jedním z nejoriginálnějších. Žil tam od roku 1947 až do smrti a vytvořil podstatnou část svého díla. 

Podněty českého umění dokázal propojit s aktuálními proudy poválečné pařížské výtvarné scény a nalézt vlastní osobitý výraz. Dostalo se mu uznání významných francouzských teoretiků i umělců, především Michela Tapiéa, Charlese Estienna, André Bretona, Jeana Dubuffeta, Pabla Picassa a René Duvilliera.

V jeho díle se ojedinělým způsobem propojují výsledky obdivu k archaickému a mimoevropskému umění, k raně románské stylizaci, barokní expresi i k dílu Augusta Rodina s naprosto spontánním, rychlým gestem pohybujícím se na hranici automatického, intuitivního a impulsivního projevu. Ve skutečnosti proces své tvorby dokonale promýšlel a přesně věděl, kam směřuje a co sleduje. Je příznačné, že svým dílům nedával žádné názvy; důležitý byl pro něho vlastní proces hledání, kontinuita, vývoj: kresby a sochy byly „pouhé“ etapy na cestě k poznání. Když také dospěl k názoru, že cíle dosáhl, tvorbu ve svých čtyřiačtyřiceti letech ukončil a z Paříže se odstěhoval na francouzský venkov.

Výstava prezentuje dvacetiletí Křížkovy aktivní tvůrčí činnosti a jeho dílo alespoň v náznacích vsazuje do dobového kontextu.

umělciJan Křížek
kurátorAnna Pravdová
místoNárodní galerie v Praze - Valdštejnská jízdárna
tagy
účinkujícíAnna Pravdová
kameraJan Vidlička
zvukJan Vidlička
střihJan Vidlička
interviewVjera Borozan
překladAdéla Dörnerová
kategorieReportáže
publikováno14. 11. 2013
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Jan Křížek (1919-1985) a umělecká Paříž 50. let
Na počátku každé kresby je soustředěné pozorování – předmětu, jevu nebo situace – umožňující vstřebat to podstatné. A to jak toho nejmenšího detailu, tak i uvědomění si, které vnější charakteristiky předmětu nebo jevu je možné pominout. Zdánlivě nejjednodušší motivy z okolního světa, kresby židlí či hrnků však nejsou kresbami skutečných židlí nebo hrnků, nejsou přepisem reality.
Jakým způsobem podmínila fotografie, se svou schopností zpřítomnit umělecké dílo, chápání dějin umění a vizuální kultury a potažmo výuku a výzkum v oboru? Jak vynález fotografie proměnil naše vnímání uměleckých děl? Jaké jsou historické, teoretické, estetické, pedagogické a politické důsledky subjektivity fotografa? A v čem tedy s ohledem na tyto otázky spočívá Sudkova jedinečnost?
Odcizení od přírody prožívá moderní člověk naší zeměpisné šířky s plným vědomím už několik generací. Žijeme se stresujícím pocitem, že cosi životně důležitého přecházíme, že v chodu podporujeme společnost, která přehlíží udržitelnost, a tudíž i možnost přežívání dalších generací všech živých druhů. Současný vývoj nám nepředvídatelným průběhem ročních období dává najevo i další posuny.