Reportáže

LAWRENCE WEINER: ODEBRÁNO VĚTRU A PŘIKOVÁNO K ZEMI

Lawrence Weiner (*1942) patřil k oněm třem newyorským tvůrcům, kteří se na konci šedesátých let odvážili formulovat nový typ umění – umění konceptuální. V průběhu šedesátých let ještě vyzkoušel několik způsobů nové artikulace obrazu či objektu nebo tělové akce, ale v roce 1968 již definitivně pochopil, že jeho umění bude programově pouhou jazykovou formulací. Právě zkušenosti s některými instalacemi jej vedly k poznání, že jeho poselství je optimálně artikulovatelné jazykem, což dovoluje vyloučit konkrétní materiálové charakteristiky či danosti a formulovat obecně určitou, tehdy ještě v podstatě materiálovou situaci. Postupně se stali s Robertem Barrym a Sol LeWittem zakladateli nového typu umělecké výpovědi.

Weiner ji poprvé formuloval v knížce Statements (1968) – byly to tehdy procesy nebo jejich rezultáty. Postupně ovšem obohatil své dílo o další verbalizované situace a v průběhu let se od vystavování těchto psaných jazykových formulací propracoval k mnohem komplexnějším možnostem textových instalací. A postupně až dodneška dokázal nacházet pro svá verbalizovaná díla také stále větší škálu nových kontextů – počínaje volbou určitého textu pro konkrétní prostor přes typy písma až po subtilní konotace, prostředkované barvou.

Také pro České Budějovice připravil originální instalaci – jak je od určité doby jeho zvykem, v anglickém originálu i v češtině. To je důkazem, jak dalece mu záleží na komunikaci s divákem, jak jej vnímá jako skutečného partnera.
Weinerovo dílo se postupně od radikální oproštěnosti jazykové formulace proměňuje. Jednou z prvních proměn zároveň charakterizoval i změnu postoje umělce – svým textem, jenž je dílem i novým typem manifestu :
1. Umělec může dílo realizovat.
2. Dílo může být vytvořeno (tj. někým jiným).
3. Dílo nemusí být vůbec vytvořeno.
Všechny možnosti jsou rovnocenné a odpovídají záměru umělce.
Postupem času se přece jen autorovo rozhodování o způsobu prezentace díla stává jeho součástí – a tak se uplatnila i určitá míra estetického zhodnocení, zejména u instalací či kreseb, ale také v jeho jedinečných autorských knihách, provázejících celou tvorbu tohoto umělce, jenž stál na počátku nové tendence, která ovlivnila vlastně celé umění dodnes, i tu nejmladší generaci.
Texty Lawrence Weinera dokáží být intelektuálně provokativní, komické, lyrické i sexy. Vedou linii mezi popisem a metaforou, aniž by se usídlily v jednom z těchto táborů. Jedná se o díla zabývající se nekonečnou mnohotvárností fyzických a kulturních jevů. Pro autora spočívá umění ve vztazích mezi lidskými bytostmi a předměty, stejně jako mezi předměty a jinými předměty ve vztahu k lidským bytostem. Jedná se o koncept založený na materiálech a jejich provázanosti, který tak vysvětluje, proč Weiner na svá díla založená na jazyce odkazuje jako na skulptury.

umělciLawrence Weiner
kurátorMichal Škoda
místoDům umění České Budějovice
tagy
účinkujícíLawrence Weiner
kameraMartin Bražina
zvukMartin Bražina
střihMartin Bražina
interviewMichal Škoda
kategorieReportáže
publikováno24. 5. 2010
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
LAWRENCE WEINER: ODEBRÁNO VĚTRU A PŘIKOVÁNO K ZEMI
Zabýváme-li se dědictvím mytologie, zajímá nás primárně, co je oním „dědictvím“. Jsou to náměty? Konkrétní postavy? Určité modely? Ideály? Mytologie nám skrze svá vyprávění předkládá nejen spousty archetypů a stereotypů, ale také mnoho ideálů a morálních a emocionálních modelů, které byly napříč staletími přijaty do jisté míry za kánony, dogmata a modelové případy. Toho si všiml už Carl Gustav Jung při svém výkladu na poli analytické psychologie (archetypy).
Výstava není historickým průřezem tvorby Ester Krumbachové (přestože jej reflektuje), ale spíše rozsáhlou sítí původního materiálu, mnoha textů, obrazů a artefaktů, kterými se Krumbachová po celý život zabývala a obklopovala. Primárně tedy představuje archiv/pozůstalost Ester Krumbachové, a to v tematických blocích, které jsou vzájemně provázané; umožňují tak odkrýt její uvažování o kostýmní tvorbě, zejména o úloze detailu a využití barev, o provázanosti významu, výtvarné formy a celkové atmosféry filmu, o práci s textem kopírujícím mluvený projev a lidové vyprávění spíše než vysoký literární styl, její vztah k magii, realismu, subjektivitě, mužské a ženské polaritě nebo hierarchii druhů i společenských a pracovních pozic.