Digitální technologie / Limity soužití
Vzestup umělé inteligence, syntetických médií nebo virtuálního metaverza máme často sklony si představovat v poněkud teologickém duchu, tedy jako transcendenci animálního hmotného světa andělskými avatary.
V takovém narativu se mísí odkaz naivního libertariánského post-hippie idealismu[1] devadesátých let s cynismem současných kalifornských tech elit,[2] toužících po vymanění z tísnivé “závislosti” na ekologických vazbách a po nesmrtelnosti. Oproti této lineární teologii rozvíjí video Digitální technologie/Limity soužití Nikoly Brabcové a Karin Šrubařové spíše fraktální a pluralistickou vizi, zkoumající skrze mozaiku různých přístupů možnosti koexistence abstraktních entit cloudu s více-než-lidskou komunitou pozemšťanů.
Metafora fraktálnosti, kterou v Limitech soužití představí Dita Malečková při popisu fungování současných generativních neuronových sítí (textové modely série GPT nebo vizuální modely typu DALLE-2 a Midjourney), umožňuje elegantně překlenout tradičně znesvářené světy “přírody” a “techniky”. Fraktálností je myšlena rekurzivní podobnost komplexních systémů napříč škálou, pozorovatelná jak v přírodních systémech (tvary pobřeží, větvení stromů, distribuce habitatů) tak v digitálních systémech (větvící se architektura sítí, rekurzivní fungování algoritmů strojového učení). V biosféře stejně jako v nastupující mechanosféře se skrze samoorganizaci ( autopoiesis ) a opakování vzorů napříč škálou skládají z primitivních forem (uhlíkové molekuly, binární informace) barokně komplexní megaformy, jejichž celkové fungování je pro jedince zcela neprůhledné.
Ne náhodou jsou pak v animistických nebo totemistických[3] kosmovizích zvláště sny privilegovaným médiem umožňujícím kontakt s více-než-lidským světem. Zatímco vědomá mysl fixuje svět do podoby ostře separovaných objektů, nevědomí funguje v mnohem fluidnějším duchu, takže objekty (a části objektů) žijí tak trochu vlastním životem subjektů. Dita Malečková upozorňuje na podobnou snovost v případě syntetických AI obrazů, které zůstávají věčně “procesuální” a odmítají kondenzovat do finální ucelené formy Objektu. Jejich dílčí elementy fraktálně kypí vlastním životem, drobnými monstrozitami. Analogie se skutečnými sny je často až zábavně doslovná. Třeba jednou z doporučovaných technik tzv. lucidního snění[4] je zaměřit pozornost na detail – pokud máme šest prstů místo pěti,[5] nejspíš sníme. AI simulakrum vygenerované Midjourney prozrazuje doslova stejný glitch.[6]
Nakolik je však představa AI jako “procesu bez subjektu” podobného snění okouzlující, je také trochu mystifikující. Lenka Hámošová upozorňuje, že již v datasetech neuronových sítí se promítají všemožné “lidské, příliš lidské” stereotypy, ať už při výběru dat nebo jejich třídění a popisování. Nic z tohoto se dnes neorganizuje samo, ale závisí na úmorné a špatně placené práci[7] desítek tisíc pracovníků Globálního Jihu.[8] Nedávno jsme mohli zaznamenat třeba kauzu se společností OpenAI, která ve snaze filtrovat toxický obsah z outputu ChatGPT a DALLE-2 přenechala traumatizující úkol katalogizovat nenávistné texty a brutální obrázky prekarizovaným dělníkům[9] v Keni, což u některých vedlo k rozvoji psychických poruch. Situace je tím tristnější, když si uvědomíme, že zatímco na Globální Jih dopadá “špinavá” práce třídění datasetů, kulturní odkaz a estetika Jihu je v těchto datasetech zahrnuta jen vzácně.
Můžeme se tedy bavit o “kolonialismu” algoritmu, a to ať už v takto doslovném smyslu nebo také ve smyslu širším a přeneseném – kdy je žitá zkušenost světa chycena ve stále expanzivnější síti digitálních algoritmů. Antropoložka Zdena Sokolíčková tematizuje ambivalenci, kdy nás algoritmy na jednu stranu emancipují k mnohému (globální pohyb, vědecký výzkum), avšak za cenu spoutávající závislosti. Existuje dnes vůbec ještě něco vnějšího algoritmu? Ze všech věd byla antropologie nejvíce vědou zkoumající “vnějšek” jako takový, zprostředkovávala kontakt s radikálně “offline” světem, dosud neasimilovaným do globální technické civilizace. Aborižinci dnes již také používají smartphony. Mohlo by se pak na první pohled zdát, že za covidové krize došel tento “totalitní” pohyb digitálních sítí jednoduše nového stupně završení, skutečnost však byla mnohem zajímavější a méně lineární. Lockdown nás donutil v bezprecedentním rozsahu používat Zoom a virtuální prostory, zároveň však také mnozí, kteří měli tu možnost, odešli z měst na venkov a trávili nebývalé množství času v přírodě a s příbuznými. Prožitá situovanost místa stále silněji doplňovala abstrakci cloudu, spíše než aby jedno nahrazovalo druhé. Zvlášť na jaře 2020, kdy se civilizace pozastavila poprvé, bylo znovuobjevenou fascinaci více-než-lidským světem ve vzduchu cítit doslova hmatatelně, ať už šlo třeba o virální příběhy o hejnech zvířatech vracejících se do měst nebo (dle dostupných indicií)[10] nárůst zájmu o městské zemědělství a permakulturu.
Závěr Limitů soužití pak připomene loňskou knihu Ways of Being: Beyond Human Intelligence [11] Jamese Bridlea – umělce, technologa a vystudovaného informatika, který se před covidem přestěhoval na řecký venkov, kde se naplno ponořil do ekologického myšlení. Podle Ways of Being spočívá klíčový význam akcelerujícího rozvoje umělé inteligence a jiných digitálních systémů v tom, že nám dovolují nově rozpoznat pluralitu dalších forem mimo-lidské inteligence, kterými jsme byli “tajně” obklopeni celou dobu. Potřebovali jsme vynalézt myslící stroje, abychom si všimli, že všechno kolem nás myslí. Není náhoda, že třeba populární koncept “wood wide webu”[12] se do vědeckého mainstreamu dostal až v devadesátých letech – před internetem nám zkrátka chyběl model komplexní “kolektivní inteligence” založené na síťovém principu. Evoluce vědomí tedy není lineární, ale fraktální. Spíše než by nás digitální technologie “povznášela” do metaverza mimo zemi, nám v tomto smyslu umožňuje se probudit do pluriverza [13] inteligencí, v němž jsme vždycky již byli ponoření.
David Šír
[1] https://wiki.pirati.cz/zo/docs/decl_cyb
[2] Rushkoff, Douglas. Survival of the Richest: Escape Fantasies of the Tech Billionaires . NY: W. W. Norton & Company, 2022.
[3] Barbara Glowczewski, Totemic Becomings: Cosmopolitics of the Dreaming / Devires totêmicos – cosmopolítica do sonho . Helsinki, São Paulo: n-1 publications, 2015. https://shs.hal.science/halshs-03471349/document
[4] Pokud chceme v reálném čase rozpoznat neskutečnost snového obrazu od bdělé reality.
[5] https://en.wikibooks.org/wiki/Lucid_Dreaming/Reality_Checks/Hands
[7] Antropolog Mary Gray zavedl výraz ghost work (do češtiny bychom jej mohli poněkud méně poeticky přeložit jako “neviditelná práce”). Viz https://www.technologyreview.com/2019/05/31/103015/the-ai-gig-economy-is-coming-for-you/
[8] https://www.vice.com/en/article/wxnaqz/ai-isnt-artificial-or-intelligent
[9] https://time.com/6247678/openai-chatgpt-kenya-workers/
[10] https://www.cbsnews.com/news/coronavirus-seeds-americans-grow-food/
[11] Bridle, James. Ways of Being: Beyond Human Intelligence . London: Penguin Books, 2022.
[12] Komunikace a výměna živin mezi stromy pomocí mykorhizních sítí.
