MANOP, POSLEDNÍ PRVNÍ

Projekt Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina Manop, poslední první, inspirovaný jejich opakovanými cestami na Západní Papuu a setkáními s domorodými kmeny žijícími v pralese. Výstava obsahuje velkoformátové fotografie Šlapetové, konfrontované se sérií Rittsteinových soch nazvanou Les. V rámci doprovodných programů Café DOX se koná cyklus přednášek o vztazích naší civilizace k přírodním národům, který představí širší kontext výstavního projektu.

Lukáš Rittstein, jeden z nejvýznamnějších českých sochařů a laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého vysvětluje, proč hledá inspiraci u domorodců v pralese: „Na samém ‚konci‘ civilizace se o ní i o sobě dovíte nejvíce. Oblast, kde panuje animismus v čisté podobě, má pro mě, jako pro sochaře, který balancuje mezi realitou a abstrakcí, velkou duchovní hloubku. Ta spočívá v konfrontaci mého tvůrčího myšlení s chápáním reality domorodců, kteří zase nemají žádnou hranici mezi přirozeným a nadpřirozeným.“

Součástí výstavy je i několik citátů z rozhovorů s příslušníky domorodých kmenů, dokládajících jejich představy o Zemi a kosmu. Někteří Papuánci například věří, že Země se skládá ze tří pater, mezi nimiž mohou zvláště nadaní jedinci cestovat, nebo že oči zvířat v noci cestují po nebi a pozorují Zemi. Ve snaze iniciovat dialog mezi světem naší civilizace a světem domorodců Rittstein a Šlapetová zapojili do svého projektu dvě osobnosti jako zástupce našeho světa a moderní civilizace, kteří se zúčastní vernisáže výstavy: prvního amerického astronauta asijského původu Leroye Chiao (kterého si umělci vybrali jako kmotra projektu) a Václava Havla.

Barbora Šlapetová o tomto záměru říká: „V roce 2002 jsme se spřátelili s náčelníkem Nepřistupuj blíž a on si přál popovídat si s naším náčelníkem. Na základě toho jsme oslovili pana Václava Havla, který si pro náčelníka připravil několik otázek. Chtěli jsme jim ukázat, co znamená naše profese, a rozhodli jsme se udělat z jejich těl odlitky. Ty jim pak Lukáš dopravil zpět ve zvláštním objektu, do kterého odlitky vložil pan Havel. Ten tvar pak v Papue visel na stromě, oni si to sundali a vyřezali si z něj odlitky, je to součást dialogu, kterého se účastníme my, domorodci i pan Václav Havel.

umělciBarbora Šlapetová, Lukáš Rittstein
místoDOX
tagy
kameraJan Vidlička
zvukIvan Svoboda, Jan Vidlička
střihJan Vidlička
interviewIvan Svoboda, Jan Vidlička
publikováno16. 4. 2009
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
MANOP, POSLEDNÍ PRVNÍ
Exhibice se stává environmentem samotné hmoty nejenom prostoru, ale i jednotlivých předmětů, které zahlédneme při jejich odpočívání. Obě autorky se ve svém rukopisu plně doplňují. Ani jedna není dominantní, ani jedna se neztrácí. Zájem přichází o věci obyčejné, nepodstatné, až materiálně se propojující. Materiál je zde důležitý. Vytváří totiž hlavní podstatu celého obsahu výstavy.
Filip recykluje dávno zapomenuté, modernou odvrhnuté a postmodernou na chvíli vybuzené, ornamenty, fragmenty ornamentů, někdy i znaků, z gotiky a baroka. Ctí jistou kontinuitu lidské a umělecké existence, a nebojí se k tomu ve své tvorbě přiznat. Akcent na drobný detail, který má ovšem zásadní obsahový význam, bývá v souladném kontrastu s plochou; ta sama je však svým ztvárněním evokací na barokní malbu, na informelní povrch, ornamentální strukturu či konceptuální objekt.