Přednášky

Nemovitost války. Od destrukce k rekonstrukci

Přednáška Nemovitost války: Od destrukce k rekonstrukci zkoumá korelaci mezi destrukcí města a developerskými a demografickými zájmy v kontextu války v Sýrii. Poukazuje na účelovou demolici některých částí měst Homs a Damašek a s tím související projekty „rekonstrukce“. Toto „dys-konstrukční“ podnikání s ohledem na nově vytvořené oblasti tabula rasa se dotýká otázek rozmanitosti města a jeho dějepisu, tedy psaní dějin i kolektivní narativity.

Lynda Zeinje architektka a urbanistka, zabývá se otázkami kolektivní paměti, vztahem mezi časem, prostorem a gentrifikací. Studovala architekturu na University of Edinburgh ve Skotsku a na École Spéciale d’Architecture v Paříži, kde v roce 2015 získala diplom za projekt Homs, our Cities of Stories. Projekt participativní platformy a archivu vzpomínek zničeného města nadále rozvíjí, a to i v souvislosti s jejím článkem A Real-Estate-Led Demographic Destruction in Damascus and Homs (The Funambulist, May–June 2017). Přednáší na škole Archip v Praze.

Přednáška byla součástí programu výstavy Forensic Architecture: The Architecture of Conflict.

místoVI PER
tagy
účinkujícíLynda Zein
kameraDavid Přílučík
zvukDavid Přílučík
střihDavid Přílučík
kategoriePřednášky
publikováno13. 4. 2018
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Nemovitost války. Od destrukce k rekonstrukci
Instalace Ruslana Vysokikho tematizuje kontrolu a manipulaci a jejich pasivní přijímání. Autor navazuje na tradici figurálního sochařství; pracuje s jeho pamětí (včetně politické) a hledá pro něj performativní, procesuální a scénické možnosti. Původem ukrajinský umělec Ruslan Vysokikh je studentem ateliéru Socha na pražské AVU.
Jméno Pérák bylo utvořeno z obecného názvu pero, respektive péro a přípony -ák, často odvozující hovorová pojmenování. Jméno bylo motivováno nápadným znakem, tedy péry - ocelovými pružinami na nohou, pomocí kterých dokázal tento kreslený charakter zdolat i ty největší překážky. Stopy legendárního fantoma, který se poprvé objevil v roce 1946, jsou v české vizuální kultuře patrné více jak sedmdesát let.
Myšlenkový leitmotiv výstavy je tedy cosi nepřirozené, co vzniklo spíše z konfliktu, roztržením, jehož dozvukem je tudíž trauma. O jaký druh traumatu však jde? Jak je příznačné, Zdena Kolečková komunikuje takto vzniklou bolest jemně, alegoricky a několika vrstevnatě. Navádí diváka k takovému typu čtení, kdy jej podráždí (znejistí) a poté tak trochu uchlácholí, že to přece až zase tak zlé není, aby ve třetí vrstvě přitlačila na pilu podprahové beznaděje.