Nový feminismus: Sex, nemoc a videopáska

Poté, co potká hezkého kovboje, musí naše kovbojka přehodnotit, co si myslí o Divokém západě. Vanalyne Greenová ve své autobiografické videoeseji, částečně inspirované teorií kunsthistoričky Carol Duncanové o genderizaci soukromého a veřejného prostoru, zkoumá sex, nemoc a tělo prostřednictvím svého oblíbeného filmového žánru. “Většina lidí si Západ a lidi ze Západu představuje jako drsné a nezávislé osobnosti. Ve skutečnosti však rančeři a farmáři dostávají obrovské federální příspěvky, takže když zvážíme, že sociální péče se genderuje jako žena, Západ vlastně není příliš maskulinní. Je to samozřejmě řečeno velmi obecně, ale pravdou je, že americký Západ se ve svém jádru významně odchyluje od „Marlboro muže“ a je mnohem více matkou na sociálních přídavcích, v rámci toho, kolik toho obdrží ze státní pokladny.”

Vanalyne Greenová, 2015

„Boláky od sedla“ (1998) se odehrávají někde, kde to známe, ale není to zeměpisná poloha, co tvoří náš pocit blízkosti. Směsice stylů – apropriovaný záznam westernu „Stopaři“ (The Searchers) od Johna Forda z roku 1956, analogové video efekty a pocit intimity domácího videa – částečně připomíná, pokud dílo sledujeme na počítačové obrazovce, zpověď z kanálu YouTube.

Vanalyne s lehkým srdcem vzpomíná na konec románku se svým kovbojem, zatímco kamera, připomínajíc záznam z mobilního telefonu, trhaně zabírá kuchyň jejích přátel. Podobný rozostřený styl má obraz zachycující osobní konverzace v autech a v kavárnách. Ten se posléze se ustálí, když zaznamenává zděšení a pocity trapnosti zrcadlící se v obličejích kamarádů poté, co byli požádáni, aby se podívali na obrázky lidí, kteří chytili genitální opar (herpes genitalis).

Krátce nato Vanalyne takřka hravě, posunujíc rovinu osobní k rovině politické, proloží svůj příběh otázkou psanou velkým bílým písmem na černém pozadí: „Je romantika sexuálně přenosnou nemocí?“ Pro Vanalyne jsou myšlenky jako viry. I před tím, než se ekonomie pozornosti sociálních médií stala něčím běžným, mohly se sdílené emoce, myšlenky a příběhy prostřednictvím novin a zpráv stát ‘virálními ‘ (a být se ziskem zpeněžovány) jakožto davově psychologická forma nákazy. Romantika proces nákazy urychluje. Přidáme-li k romantice nemoc, vytvoříme silnou a opojnou směs zkoušek a soužení – v naději, že sdílené utrpení může vést k sdílenému sebeuzdravení.

V  knize „Chladná intimita: výroba emociálního kapitalismu“ Eva Illouzová píše: „V terapeutickém narativu taková rozhodnutí, která vypadají jako škodlivá, slouží nějaké skryté potřebě a důvodu. Zde se spojují narativy svépomoci a trápení, protože pokud potají toužíme po utrpení, pak Já má možnost být přímo zodpovědné za úlevu.“ Vanalyne tuto spasitelskou rovnici, v níž se trápíme a léčíme láskou, kousek po kousku rozkládá: romantika končí ještě předtím, než je její diagnóza potvrzená.

„Bolest…měla chuť, byla kovová a hořká,” vypráví Vanalyne o svých prvních příznacích. Když mluví, její obličej není vidět, a namísto toho, jako by pronikal želatinovou membránou, obrazovku směrem k nám propíchne ultramarínový předmět. Píchá, otáčí se a balancuje v bílé hmotě, co připomíná tělo.

„Boláky od sedla“ odkrývají, jak i nyní přijímáme za své definice touhy, sexuality a těla, které jsou předepsané a sebekontrolující. Tělo v době Instagramu může být ukazováno, jen pokud jsou jeho projevy jako menstruační krev, pot, hnis, semeno a chlupy nejen neviditelné, ale také se o nich nemluví. Tělo, nemoc a romantika musí být estetizované, aby mohly být vystaveny v souladu s nadiktovanými předpisy internetové komunity.

Australská blogerka Belle Gibsonová přestala konzumovat lepek, mléčné výrobky a kofein, aby se vyléčila z rakoviny poté, co jí doktoři dali pouze čtyři měsíce života. Tisíce jejích followerů sledovaly její zázračnou sebeléčbu na Instagramu, stáhly si její zdravotní aplikaci anebo si od Penguina zakoupily její kuchařku v dobré víře, že se také mohou uzdravit. Před tím, než byla odhalena jakožto podvodnice, Gibsonová sdílela (a zpeněžovala) příběh svého traumatu, který zveřejňovala jako autoportréty a jiné fotografie. V těchto obrazech používala symboly pro ženskost a čistotu: květiny, pěkně aranžované chutné a ultrazdravé pokrmy a jemně nasvícené nemocniční scény – nikoliv bez pomoci Photoshopu. Gibsonové followeři byli chyceni v tomto terapeutickém narativu, který běhal ve smyčce soucitu, touhy a konzumu skrze konvenční obrazy ženské čistoty a slušnosti.

Zde „Boláky od sedla“ spojují a zkoumají tento koncept čistoty s hlavním motivem videa. Edward Ethans v „Stopařích“ roky pátrá po své unesené neteři. Ve skutečnosti však není motivován touhou ji zachránit, nýbrž ji zabít v rasistické pomstě. V jeho očích totiž byla znečištěna jako indiánská squaw. V díle britského animátora a umělce Bena Wheele z roku 2011 „Ozdoba“, je hlavní postava, totiž rakovina dělohy „genderována“ hlasem starého muže a vezme na sebe tvar barokní vázy, aby se usadila v děloze mladé dívky a zabila ji.

Podobně jako ve „Stopařích“, „Ozdoba“ nám vypráví, jak dívku zabila „z lásky“ ve chvíli, kdy se stala sexuálně aktivní, aby její čistotu zachránila před poskvrněním od sexu. Aby nás (a sama sebe) osvobodila od binárního protikladu čistoty/špíny, Vanalyne nám v klidu vypráví o bolácích, jež se objevují na její vagíně. Pak se zarazí, když si vzpomene na čisté bavlněné košile kovboje Boba, jeho dobrý postoj a růžovou pleť jako ze škatulky, jež ji svedly.

V závěrečném pokusu vysvětlit svoji smůlu Vanalyne započne rozhovor s Herpejemi, které nyní žijí v její vagíně. Na rozdíl od upovídaného rakovinového nádoru „Ozdoby“, Herpeje se odmítnou vyjádřit a pak zmlknou úplně, otevíraje dveře studu. A pocit studu se, jak Vanalyne sama říká, vztahuje vždy ke komunitě – i když je nejvíce pociťován potichu. Před tím, než s námi sdílí šťastný konec plný snů o krvi a hnisu, Vanalyne se jako vždy zamyslí a na chvilku zmlkne, aby pak uzavřela příběh své vagíny, který bude pokračovat i poté, co její video skončí.

Judy Chicago, Sheila Levrant de Brettevile, Arlene Raven - zakladatelky Woman's Building; fotka z archivu Otis College

Woman's Building, Los Angeles 1973; fotka z archivu Otis College

Poté, co ustanovily první feministický program na Fresno University a v CalArts, Judy Chicagová, Sheilla Levrant de Brettevillová a Arlene Ravenová hledaly prostor nezatížený tradičními strukturami, jimž dominovali muži. Woman’s Building byla založena v roce 1973 jako kolaborativní centrum soustřeďující se na umělecké vzdělávání žen.

Pro Vanalyne Greenovou, Suzanne Lacyovou, Lyndu Benglisovou a jiné umělkyně této generace se video stalo jejich hlavním tvůrčím prostředkem, protože jako nové a levné médium v jejich pracích umožnilo zkoumání osobních témat a použití vlastního těla. Ve Woman’s Building byly natočeny stovky videopásek a většina z nich není dobře známá.

záběr z filmu Špión v domě, který postavila Ruth (1990) Vanalyne Greenová

záběr z filmu Boláky od sedla (1998) Vanalyne Greenová

záběr z filmu Boláky od sedla (1998) Vanalyne Greenová

záběr z filmu Boláky od sedla (1998) Vanalyne Greenová

záběr z filmu Boláky od sedla (1998) Vanalyne Greenová

záběr z filmu Boláky od sedla (1998) Vanalyne Greenová

Vanalyne Greenová (1948) studovala na Fresno State University v prvním feministickém uměleckém programu vedeném Judy Chicagovou a poté na California Institute of Arts u Sheily Levrant de Brettevillové, kde v roce 1974 obdržela titul BFA. K videu se dostala přes performanci přezkoumávajíc autobiografické a osobní náměty jako závislost, rodinné trauma a otázky těla a tělesnosti.

Její videopráce se promítají mezinárodně v rámci Whitney Biennial (1991), American Film Institute, Rotterdam International Film Festival, Videotheque de Paris, Robert Flaherty Film Seminar, Guggenheim Museum a jiných programů a institucí.

Greenová obdržela prestižní Guggenheim Foundation Fellowship a další granty jako např. National Endowment for the Arts či Rome Prize při American Academy v Římě (2001–2002).

Greenová byla členkou skupiny „Feminist Art Workers“ (společně s Cheri Gaulkovou, Nancy Angelovou, Laurel Klickovou a Candace Comptonovou), performerskou skupinou z L.A. často spojovanou s Woman’s Building. V New Yorku spoluzaložila hnutí zasazující se za právo na potrat a sex agit propové skupiny „No More Nice Girls“. V Chicagu byla zakládající členkou kolaborativní skupiny „Feel Tank Chicago“.

Při svém mezinárodním působení v oblasti uměleckého vzdělávání byla Greenová ovlivněna zkušeností s programem Judy Chicagové, který upřednostňoval osobní témata před formální tvorbou a byl založen na modelu vzdělávání v komunitě. K jejím nedávným projektům patří videopráce „Still a Feminist XX“ a „The Voting Project“. Aktuálně je také předsedkyní uměleckého odboru v Art Center College of Design, Los Angeles.

 

Hana Janečková je umělkyně, spisovatelka a kurátorka žijící v Londýně a někdy v Praze. Je spoluzakladatelkou Artycok.TV London (2010). Vystudovala Chelsea College of Art&Design (2011). V roce 2011 obdržela Gilbert De Botton Award (GAM Award), v roce 2012 Red Mansion Award; vystavuje též mezinárodně. V roce 2014 kurátorovala program pro Cinema6 (společně s Julií Tcharfasovou and Annou Galkinovou).

Píše pro Frieze, Springerin, Romboid a jiné. Nedávno dokončila experimentální román „The Cottage“. Cyklus „V hlavě otáčím obrazy svého hlasu“, který pro Artyčok.tv připravila, je součástí jejího výzkumu týkajícího se prezentování feministického umění v odlišných kulturních kontextech.

„Nový feminismus – V hlavě otáčím obrazy svého hlasu“ je pravidelná kritická reflexe na právě probíhající čtvrtou vlnu feminismu z pohledu nové umělecké generace, kterou pro Artyčok TV připravila Hana Janečková. Prezentace feministického experimentálního filmu a videa je doprovázena původním textem od teoretiků, kurátorů a kritiků sledujících vliv feminismu a nových médií na současnou kulturu.

Co se stalo za poslední dobu s Vaším tělem? Jste pyšní, že jste žena či muž? Můžete být feministou/feministkou, když Váš avatar rád nosí růžovou? Myslíte, že gender je kapitalistický pojem, anebo myslíte, že existoval také ve východní Evropě  před rokem 1989?

Cyklus „Nový feminismus – V hlavě otáčím obrazy svého hlasu“ byl realizován díky podpoře Artyčok TV. Rádi bychom tímto poděkovali všem zúčastněným umělcům a autorům a také redakčnímu týmu v Praze a v Londýně.

Autor projektu / kurátor: Hana Janečková 

Autor textů: Hana Janečková

Koncept on-line výstavy: Hana Janečková a Lenka Střeláková

Redakce textů a realizace: Lenka Střeláková

Překlad do češtiny: Hana Janečková