Reportáže

Pozdní intimita

Výstava Pozdní intimita reaguje na tlak na zveřejňování soukromého, kterému intimita v současnosti čelí. Je patrný jak v masmédiích, tak i na sociálních sítích programovaných tak, aby využívaly potřebu společenského přijetí a odměny, a přítomný i ve skrytém sledování a analýzách našeho chování ve fyzickém a digitálním prostoru. Stále více si uvědomujeme, že nejzazším cílem tohoto tlaku je získat materiál, který lze tržně nebo mocensky zhodnotit. Proto narůstá také význam zodpovědnosti za to, jak se soukromým a intimním nakládáme v umění.
Hlavní záměr výstavy spočívá v prozkoumání rejstříku strategií, které současní fotografové a fotografky uplatňují vůči vztahovosti a důvěrnosti. Jejich přístupy vždy odrážejí delikátnost tématu, jímž se rozhodli zabývat, a výstava sama sleduje prostor vznikající mezi záměrnou nedoslovností, opatrným našlapováním, metaforičností a respektem k tomu, co zůstává skryté a nedostupné dokonalému poznání.

umělciRudolf Samohejl, Pavel Baňka, Aleksandra Vajd, Veronika Šrek Bromová, Alena Kotzmannová, Lucia Sceranková, Lenka Glisníková, Michal Kalhous, Matušková Karolína, Markéta Othová, Tomáš Svoboda
kurátorJiří Ptáček
místoGalerie moderního umění Hradec Králové
tagy
účinkujícíJiří Ptáček
kameraIvan Svoboda
zvukIvan Svoboda
střihIvan Svoboda
interviewIvan Svoboda
kategorieReportáže
publikováno17. 9. 2021
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Pozdní intimita
Ladislava Gažiová je malířka, kurátorka a aktivistka, pocházející ze Slovenska a dlouhodobě žijící v Praze. Pro její ranou tvorbu je typická inspirace graffiti, užívání šablon a sprejů a práce se společenskými tématy. V posledních letech se však Gažiová věnuje spíše kurátorské práci, ve které jsou společenská témata, respektive téma romské menšiny, středobodem její práce.
Ve skleněných vitrínách zde kurátoři prezentovali dětské hračky čtyřiceti vybraných umělců, architektů a teoretiků, s nimiž byli generačně spříznění, a kteří tedy vyrůstali v období 70. a 80. let. Zpětně viděno je výstava napůl vážným a napůl ironickým komentářem k této spřízněnosti a předznamenáním obratu k období normalizace jako zdrojového období řady českých umělců po roce 2000.
V poetice identit je důležité vracet se do určitého bodu nula, který je zároveň bodem zlomu. Mé Já se láme přes určitá omezení a neustále bojuje proti sobě samému. Vždy se nachází v procesu stávání se a tento proces vždy provází určitá rozpolcenost. Jsem nikým a zároveň jsem všemi. Patřím k anywheres, k těm co jsou doma všude a zároveň nikde. Nevím, jestli proto být smutný.